Zabít svého otce II

  • Published in ze života
  • Hits: 1549

Hanik mlst medaile Obě matky dvou nejvýraznějších osobností českého mužského basketbalového národního družstva Veselého a Satoranského jsou volejbalistky. To je sice škoda, že nám své potomky nepřivedly k volejbalu, ale vývoj jejich synů je přínosem pro český sport. Dnešním tématem bude  generační linka v trochu netypickém hávu ...

Znám dobře i otce Tomáše Satoranského, Pavla Satoranského (stejně jako syn nosí přezdívku „Saty“) byl vynikající volejbalista na úrovni reprezentace, a dnes je úspěšným podnikatelem a spoluvlastníkem ligového klubu Aero Odolena Voda. Příklad rodinné linie mi nahrává na téma, jež jsem v mediálním prostoru už jednou rozebíral. Týkalo se mého syna, reprezentačního nahrávače českého nároďáku.   Mám na mysli stav, kdy otec „stíní“ svému synovi. Na počátku kariéry mu sice „známé jméno otce“ pomůže, aby se dostal takříkajíc „do hry“, resp. nasedl do vlaku, který veze adepty k  metě zvané sportovní úspěch. Potomek zblízka pozoruje otcův sportovní příběh, a otec synovi  v době zrání  navíc předává své cenné zkušenosti. Potud to znamená bonus pro syna. Ale později  začne následovník slýchat : „táta, to byl jiný plejer“, nebo „zdědil po tátovi kumšt, ale hlavu ne“, či „táta si to uměl ošéfovat, syn je uťápnutej po mámě“ atd.  Vnímá  pochybnosti o tom, zda přeci jenom  není „pouze jménem bez obsahu“. A pak je tu ještě bohužel někdy neblahé působení „velkých otců“ samotných na své pokračovatele i  jejich okolí. Každý otec si určitě přeje, aby jeho syn uspěl. Ale někteří z nás (nevyjímám se z toho) zároveň v dobré víře, že pomáhá, může nevědomky škodit, poněvadž si neuvědomí, že naše „otcovská historická úloha“ končí v momentu, kdy jsme díky své autoritě či kontaktům „otevřeli synům dveře“. Dále už je to na nich. Rodící se osobnost se totiž utváří především v tvrdé konfrontaci s nástrahami života a občas se holt prohřeší proti „řádu světa“, což jí paradoxně může  přinést trápením zaplacený, drahocenný posun vpřed. Z něj se posléze formuje životní zkušenost a vyzrálost, jež mohou mít stejnou cenu jako třeba akademické vzdělání.

„Vstupenku do vlaku úspěšných“ sice obstará talent, rodokmen, vliv otce a jeho prostředí, výchova, ale v určité chvíli vývoje syn musí „tasit kord“. „Velcí otcové“ rádi zapomínají na to, že se sami museli utkat s nepřízní osudu, s křivdami, s chybnými odhady svých trenérů nebo učitelů, s problémy ve škole, se situační smůlou a následnou bolestí, s konflikty, které logicky v době dospívání přicházejí. Zapomínají, že si sami museli  vybojovat pozici a autoritu v chlapské partě. Zapomínají, jakým způsobem si vydobyli přízeň nebes, a  neumožní synům, aby učinili totéž. V obavách o jejich vývoj a ve svatém přesvědčení, že činí dobře, jsou odhodláni vybojovat nejdůležitější životní bitvy za ně. Pokud si klubající se osobnost netroufne ochutnat zapovězené ovoce, může zůstat vězet ve stínu a očekávaný vývoj nebude pokračovat. Můj syn je dobrý nahrávač (řemeslně určitě lepší než já) ale býval svého času podezírán z otcovy „tlačenky“. A všichni synové, kteří se octnou v podobné situaci mají jedinou volbu: „zabít svého otce“. Nikoliv doslovně jako v antických dramatech, ale psychologicky. Zní to brutálně, ovšem zda to „zabití“ bude mít polohu mírnou: například ve formě odchodu z rodného města a z rodinného sídla, omezení komunikace, nebo ostřejší scénář: názorové střety, dočasné odloučení od otcova vlivu, ignorace otcových scénářů ... to není podstatné. Podstatné je to, že pokud má lidská bytost zachovat věrnost rozvoji svého vědomí (budoucího sebevědomí) musí se dopustit troufalého činu vzpoury proti „autoritě“. Cílem synova vývoje je sebe-uskutečnění, nikoli uskutečnění otcových přání. Je to čin odvahy. Nenabádám k tomu, aby syn ignoroval otcova doporučení, či třeba, aby pošlapal rodinnou tradici. Tvrdím jen, že skutečná osobnost nevyroste ve skleníku. Zrod osobnosti žádá oběti, odvahu a přitom úspěch není ani zdaleka zaručen. Žádné vítězství nemá takovou hodnotu jako  „stát se chlapem“, vymanit se z otcovského stínu a jít  vlastní cestou. Mému synovi se podařilo „mě zabít“, což paradoxně přispělo k našim dobrým vztahům. Využil jsem na začátku rodinnou stopu dvou vynikajících českých basketbalistů a vůbec netvrdím, že jejich rodinná zkušenost je stejná jako moje. Mluvím o principu, který podle mého názoru funguje.

A proto, velcí otcové! Váš věhlas, který otevřel vašim potomkům dveře, je může někdy hrozně dusit. Zkuste pochopit jejich složitou pozici.  Pakliže nastane situace a vaši dědicové vás „vyzvou na souboj“, přijměte výzvu a pochopte, že požehnání v cestě za silnou osobností se dočkají, pouze když vás přemohou ...