Výprask a šance

  • Published in ze života
  • Hits: 1189

Vrba Lener kopieČeská fotbalová reprezentace na Euru propadla. Každý trenér a čestný chlap musí říct po takovém výsledku, přinejmenším sám sobě: „ prohrál jsem“. Mám to vyzkoušené, je to očistné a skrývá se v tom zárodek příští výhry. Ne, prohráli jsme, ale prohrál jsem. To ovšem neznamená, že bych slova, kterými jsem Pavla Vrbu hájil, chtěl jakkoliv korigovat ..

 

 

Četl jsem, myslím, někde v Masarykových spisech, že na konci každého dramatického díla by měla být cítit nějaká  šance. Ctím to, ale nezačnu zrovna malebně. Zastával jsem se posledně trenéra Vrby. Bylo by nemoudré, kdyby vedení fotbalového svazu nebo dokonce Pavel Vrba sám omlouvali neúspěch kvalitou soupeřů či jinými podobnými výmluvami. Pevně věřím minimálně Pavlovi, že se zbabělou cestou nevydá. Trenér neúspěšného družstva musí být připraven na to, že si to schytá. Ale opakovaně tvrdím: „prohra je negativní dobro“. Ovšem z některých útoků na reprezentačního trenéra opět cítím ignorování faktu, že nám ujel vlak, který ovšem Pavel Vrba neřídí. V krátké době neuspěli na mezinárodní scéně čeští hokejisté, házenkáři a fotbalisté. Ve hře jsou ještě basketbalisté pro OH a moji volejbaloví kluci v kvalifikaci na ME. Chtěl jsem tím říct, že výsledek na fotbalovém Euru je pro české týmové hry více příznačný než výjimečný. Kritici se přitom soustředí jen na reprezentační trenéry, kteří jsou toho času spíše jen jakýmisi výpravčími na peróně, kde je plno čekajících, ale mezinárodní expres už je pryč ... Oni nejsou zodpovědní za to, že už tam ten expres není. Mezinárodní rychlík, který fičí Evropou a v němž bychom rádi seděli, ujel totiž nám všem. I těm, co teď ukazují prstem na Pavla Vrbu. Prostě „UJEL NÁM, NE JEMU NEBO JIM“. Za posledních dvacet let se dostavilo jen minimum náznaků úspěchu v mužských kolektivních hrách. Po každém evropském či světovém šampionátu se „ogriluje“ trenér národního týmu, kritici si udělají dobře a po  výlevu kritické žluče, zůstane prostředí opět nedotčeno.  Pohodlnost a neschopnost se vyvíjet či měnit, která je tím pravým viníkem, kraluje dál. Přitom odborné prostředí je lačnější po změnách než před časem, poněvadž už samo poznalo, že je opravdu zle. Prostě musíme na sebe sáhnout.

Krize českých kolektivních her není v trenérech nároďáku. Jistě, fotbalový svaz si musí vyhodnotit neúspěšné vystoupení na Euru, k tomu se já nemohu vyjadřovat. Přidávám ovšem zkušenost ze svého sportu: v českém volejbalovém nároďáku působili postupně Julio Velasco, trojnásobný mistr světa, Laurent Tillie, který loni získal s týmem Francie titul mistra Evropy, Carlo Parisi, který zvítězil v italské lize a evropském poháru. Všichni od českého nároďáku pelášili jak zpráskání psi s kabátem z ostudy. I od nich jsme zoufale očekávali, že zařídí jízdenku do vytouženého expresu. K dispozici byla ovšem pouze lokálka, která jezdí toliko po Česku. Nikdy za hranice. Taková naše upachtěná, pomalá a zadýchaná. Někdy se mi dokonce zdá, že nám stačí. Trenér Velasco mi řekl po letech na adresu Čechů: „Byli jste kdysi dobří, ale už nejste. Jestli chcete zpět, musíte se změnit“. I masarykovský duch nám káže nerezignovat, ale hledat šanci ...

1. šance: zvýšení nároků.

Máme šanci na sebe zvýšit nároky. Souhlasím například se slovy fotbalového trenéra Petržely, který prohlásil v rozhovoru pro tento list, že „ ... se tady především špatně trénuje  ... nenutíme hráče vše dělat v rychlosti ...“. Nejde tedy jen o objem, ale i o to, aby se trénovalo úměrně nárokům her, které se změnily, a abychom nevychovávali skleníkové hráče, kteří se rozsypou při první vážné konfrontaci. Bude to určitě bolet ...

2. šance: respekt k odbornosti

Pryč je doba, kdy se marně volalo po metodických doporučeních. Kdo se chce vzdělávat či inspirovat, tak má šanci si v době internetu, záplavy odborné literatury či seminářů informace najít. Kdo je nemá, je ignorant a lenoch. A kdo si myslí, že se bez nich obejde, tak je ničema, ne odborník. A ještě něco: až budou  „velcí kluci“ tvořit strategii českého sportu a jeho financování, měli by mít respekt k odbornosti a vzít na pomoc kvalifikované odborníky již v momentu rozhodování a ne až následně.

3. šance: mezinárodní konfrontace

Kdo chce uspět, musí se na svůj sport dívat mezinárodníma očima. Nemůže být každý Messi, ale i družstva u nás mají šanci hrát podobný fotbal jako Barcelona. Myslím principiálně. V mém sportu jsou normou Brazilci, Rusové, Francouzi a další. Jestli se nebudeme nutit dívat se na volejbal jejich očima, tak budeme v české zaprděné lokálce sedět navěky. Navíc se musíme učit jazyky. Bez nich se nedokážeme na mezinárodní scéně chovat otevřeně a  sebevědomě ...

4. šance: úspěch

Ověřeným prostředkem pro vyvolání vášně u mladých lidí pro ten který sport jsou idoly. Proč se tak dobře rozjely mládežnické projekty: basketbalový v Nymburce a volejbalový v Prostějově? No protože tam vznikly prvotřídní dospělé celky, které hrají náramný basket, resp. volejbal. Tedy klubový úspěch je jakýmsi výchovným prostředkem. Když bylo letos 5 a půl tisíce diváků na finále volejbalové extraligy, brněnská hokejová aréna se změnila v jeden obrovský volejbalový mejdan. Přítomným dětem jenom svítila očička a věřím, že řekly doma rodičům, tenhle sport chci dělat ...

5. šance: také peníze ...

Potřebujeme peníze a kolektivní sporty musí být financovány jinak než individuální. Ale protože o tom již něco vím, tak říkám, že i tady máme velkou šanci. 

V Praze, červen 2016