Trenéři netleskají, aneb Poláci ...

  • Published in ze života
  • Hits: 1620

Hanik Kulhanek KV
V nejkrásnějším městě světa se koná od 9. do 22. září festival „Dvořákova Praha“. Díky přízně páně Roberta Koláře, uměleckého ředitele festivalu, mám možnost se účastnit všech vrcholů této bohulibé akce, kterou platí mecenáš Karel Komárek a věru to není „za hubičky“. V úterý jsem byl svědkem famozního spektáklu, kdy polský virtuos Krystian Zimerman v doprovodu Polského národního rozhlasového symfonického orchestru, řízeného Alexandrem Liebreichem vystřihl Brahmsův 1. klavírní koncert d moll... 
Už při závěrečných sekvencích se začínal ozývat potlesk a s posledním tónem vyletělo nejméně padesát diváků ze sedadel a v několika dalších sekundách stálo celé Rudolfinum při standing ovation. Vždycky mě zaráželo, že při podobných skvělých výkonech zůstává české obecenstvo jaksi rezervovaně chladné. Proto mě reakce na Brahmse připadala nezvyklá ... pak mi to došlo. Nejméně pětinu obecenstva tvořili Poláci, a ti to prostě spontánně „zvedli“. Pro opatrného Čecha, který si nechce zadat, poněvadž si není jist, zda byl koncert skutečně hoden takové nadšené odezvy, a nedokáže reagovat prostě na základě své vlastní emoce, již potom není problém povstat, když už je to potvrzeno padesáti stojícími a aplaudujícími diváky. Sám jsem si to v minulosti i exerimentálně ověřil: mám abonentky jak na Českou fiharmonii, tak na FOK, a někdy, když mám dojem, že koncert byl výjimečný (aniž bych se cítil naprosto kompetentním výkon orchestru posoudit), prostě okamžitě po posledním tónu zařvu třeba „bravo!“ nebo něco jiného. Zpravidla se mi podaří některé další diváky „odbrzdit“.

Jak jsem jel z Rudolfina domů, uzrálo ve mně rozhodnutí napsat tento článek, jelikož souvisí s jiným jevem, který rovněž sleduji již dlouho a teď znovu na juniorském Mistrovství Evropy. Totiž, že čeští trenéři, kteří přihlížejí zápasům nároďáku, byť ve velmi vyhecované atmosféře a mezi nadšeně skandujícími divály, netleskají. Chápu, že se třeba nechtějí účastnit mexické vlny (ani mě se moc nechce), mé plné pochopení mají v případě, že začne ono „kdo neskáče, není Čech“ (v takových momentech nejsem Čechem). Chápu rovněž, že nechtějí fandit a koncentorvaně sledovat určitou linii zápasu, nebo si vnitřně vytipovali nějaký jev, který analyzují. Ale pozorně jsem sledoval, že je k potlesku či dokonce jásotu nepřiměje ani zcela výjimečně zdařilá akce českého družstva. Říkal jsem si opakovaně: „že by to tomu nároďáku nepřáli?“. To je asi příliš nadsazená úvaha. Stydí se projevit? Nechtějí ukázat, že jsou taky trochu fandové? Jsou toho názoru, že akce nejsou hodny jejich potlesku? Těžko říct. Pak jsem se snažil ohlédnout do minulosti, a musím připustit, že to tak mohlo být i se mnou, když jsem byl trenérem. A po pravdě jsem si musel přiznat, že v současné době tleskám dobrým akcím (holkám v Tallinu jsem dokonce fandil), protože jsem předsedou svazu a cítím sounáležitost či spoluzodpovědnost. Prostě se mě to přímo týká. To může být ono! Sounáležitost a spoluzodpovědnost možná schází, ale to určitě nemůže být plošný jev u všech trenérů. Možná to brzdí stavovská hrdost? Člověk se stane trenérem a přestává být fandou. Možná fandí nebo tleská na jiném sportu, kde s ostatními trenéry není v konkurenčním vztahu. Možná, možná ... Zkusím se na to zaměřit a zjistit, jak je to v jiných zemích. Pokud se však vrátím ke vzpomínaným koncertům vážné hudby, a k celoživotní zkušenosti, musím konstatovat, že jsme opatrný a chladný národ. Je to logické, jsme historicky malá země mezi Němcem a Rusem, a musíme se chovat prozíravě. Ostatně, jak už jsem to jednou na tomto webu konstatoval v srpnu 2009, tedy přesně před pěti lety: POLÁCI JSOU OPRAVDOVĚJŠÍ (http://www.hanikvolleyball.cz/ze-zivota/polaci-jsou-opravdovejsi). A mj. 60.000 diváků na volejbalovém zápasu, což se jim povedlo na úvod probíhajícího MS ve volejbalu, to je parádní kousek ...  

PS: Mimochodem, ten Brahms je taky trochu náš, nikoliv Čech, ale náš, jestli si rozumíme ...

V Praze, dne 11.9.2014, Zdeněk Haník