Snad to k něčemu bylo ...

  • Published in ze života
  • Hits: 2820

hanik prsty

Zítra začíná nová a významná etapa mého promlouvání do veřejného prostoru. Deník Sport mi nabídl možnost přenést formát webových článků do nové rubriky páteční přílohy Sportu. A tak máte-li chuť, otevřete si zítra a následně každý pátek přílohu deníku Sport, která vám bude nabízet, až do chvíle, než mi dojdou pointy, seriál Vysoká hra Zdeňka Haníka ... (foto: Michal Beránek)

V ní budete moci číst články podobné těm, které prezentuji již 8 let na tomto webu. Nebudu pokrytec a přiznám, že mě potěší, když někdo ocení mé snažení. A to se v redakci Sportu, konkrétně u šéfredaktora Lukáše Tomka, stalo. Upřímně mu děkuji za důvěru.
Zrodilo se to tak, že jsme hledali způsob, jak zviditelnit volejbal v deníku, který má jasné zadání preferovat fotbal a hokej. Již dávno vím, že se bohužel my volejbalisté musíme smířit s tím, že náš sport je komorní, a tudíž pro tři procenta volejbalových labužníků. Navíc jsme si jsme si trochu ublížili v nedávné minulosti (řekněme posledních deset – patnáct let), že jsme si v mnoha oblastech dali šlofíka. Moderní média potřebují příběhy, ať si o tom myslíme cokoliv. Já sám z toho úplně nadšen nejsem, ale jsem zvyklý respektovat, jak jsou karty rozdány a ne nadávat na „karti-boha“. Ono se to řekne, příběhy... Ale kromě smutně proslulé kauzy okolo trenérky Táni Krempaské, mého výroku o tom, že před zápasem si dávám jednoho panáka Jamesona (v roce 2001, teď už piju jenom slivovici a portské) a fackovacího incidentu v extralize (tuším, že v tom jel Hrazdíra a nějaký hráč ze Zlína), kdy jsme se s volejbalem dostali i do Blesku, nad našim sportem deníky spíše zívaly. Teď máme sice obrovsky atraktivní artikl Maki a Kiki, ale jinak se novinové články o volejbalu stále nějak těžko derou na světlo boží.
A tak je tu Vysoká hra Zdeňka Haníka. Záměr Sportu je takový, že v článcích budu glosovat obecná témata a s nimi se objeví tu více, tu méně do náš sport – volejbal. Kdo pročítá tento web, ví, že to ani jinak nedělám, tedy vlastně nic nového pod sluncem. Je to porce - 72 článků za rok. To znamená 72 point. Ale pro mě je to lákavá výzva. Režim pravidelného týdenního psaní už jsem si vyzkoušel v letech 2008 – 2011, kdy jsem psal své úterní články. Jejich původní záměr byl vyvolat diskusi, ale bylo to ode mě naivní. Pouze jsem poškádlil mnoho lidí, kteří špatně spali, a tak se někdy rozhodli svou bolest vyzpívat do komentářů pod články, ignorujíce přitom naprosto téma, které jsem v bláhovém očekávání pokládal za výkop k diskusi. Od jisté doby píšu nepravidelně bez ambice vyvolat názorovou polemiku. Na to jsou různé facebooky a další moderní vymoženosti.
Na druhou stranu mi ty stovky webových článků také něco daly. Rád tvořím, hledím dopředu a nerad se ohlížím. Naučil jsem se po sobě zametat, přestože tam někdy nějaké to jazykové smítko zůstalo. Naučil jsem se vážit slova a rovněž jsem si uvědomil, že má význam vyjadřovat se přesně a srozumitelně, přestože se mi to někdy nezdařilo úplně. Naučil jsem se vyjadřovat ve formátu zhruba jedné strany A4. Naučil jsem se zaznamenat emoci a na ni navazující ideu. Naučil jsem se donutit se psát, když cítím, že mám nápad. Snad jsem i trochu vybrousil styl.
A tak si na závěr říkám, že snad to k něčemu bylo, to moje psaní, když si jsem si vysloužil důvěru skutečných novinářů. Snad mi to i k něčemu bude psát pravidelně do novin, poněvadž mi budou redaktoři určitě šlapat na pérka ... Snad to bude i ku prospěchu volejbalu, který potřebuje „přízeň mocných“, a média, jak známo jsou osmou mocností světa. Snad to bude k něčemu i vám, které jsem v minulosti potěšil alespoň jedním článkem. A držte mi palce, ať trvale nacházím pointy, ať se mi daří psát, aby to k něčemu bylo i pro ostatní, o nichž tu ještě nebyla řeč ...
Zdeněk Haník, v Praze 23.10.2014