Láska je umění

  • Published in ze života
  • Hits: 1742

Hanik otec

Moje matka leží již dva roky upoutána na lůžko. Není schopná pohybu, komunikuje těžce, chvílemi nevnímá, dostává se mimo realitu a k tomu se navíc přidávají další neduhy a nemoci. Můj otec, velmi činorodý chlapík, ve svých jedenaosmdesáti letech komunikuje čile na internetu, pracuje na rodinné kronice a neustále něco kutí v dílně, na domě či na zahrádce. Postupně ale změnil svůj život a rozhodl se být matčiným ošetřovatelem, nemocničním zřízencem, lékařem, psychologem a duchovním.
Tento „aristokrat z lidu“, který by na ulici nevyšel jinak než společensky oděn, přitom chřadne, a jeho fyzická kondice rychle upadá, jelikož ho matka téměř nepustí od lůžka. A tak sleduji, kterak společně kráčejí vstříc smrti, která čeká dříve či později každého z nás. V jejich příběhu se mi zjevuje láska ve své nejčistší podobě. Otcovo sebeobětování z něj dělá v mých očích hrdinu. Matka ve svém stavu, seriózně řečeno, není již případem pro domácí léčení. Ovšem otec se rozhodl ignorovat exaktní lékařský náhled a vzal na sebe úlohu LDN (léčebny dlouhodobě nemocných) od přebalování až po lékařskou péči.

Tímto soukromým příběhem otevírám velmi silné univerzální téma: LÁSKA.

V divadelním diskusním pořadu Jaroslava Duška „Duše K“ (http://www.ceskatelevize.cz/porady/10000000034-divadlo-kampa/214251000300068-obnazovani-ega/video/) jsem dostal otázku, zda je nutné popřít ego hráče v týmové hře jako je volejbal ve jménu kolektivního snu o vítězství. Moje odpověď souvisela s dnešním tématem. Ego je motorem člověka. Je důležitým hybatelem a pomáhá vynést osobnost člověka do oblak života. Aby ovšem mohla pravá osobnost pokračovat dále v rozletu, potřebuje načichnout něčím, co jí přerůstá. Něčím, co má větší sílu než „motor ega“. To něco se týká „nadosobní dimenze“. Kupříkladu takový „týmový sen“ (rozuměj společný sen všech hráčů) ve hře rozhodně přerůstá působnost ega, a přestože „motory jednotlivých eg“ nutně potřebuje. Dáváme tomu sice slovní označení, ale těžko by kdo exaktně popsal, co to vlastně je. Ego, oproti „nadosobní dimenzi“ uvažuje racionálně, ve smyslu ekonomie vlastního prospěchu. Jinak ani nemůže. A právě teprve ta osobnost člověka, která dokáže využít energie vlastního ega a přičemž si od něj zároveň nenechá diktovat, může být osvícena něčím nadosobním. Například kolektivním snem o vítězství, nebo třeba tím, že se můj otec vzdá vlastních požitků ve jménu něčeho vyššího, tedy služby matce, s níž to táhne už šedesát let v dobrém i zlém. Tvrdím, že největším lidským citem je láska. Sochař potřebuje lásku k hlíně, truhlář musí mít lásku ke dřevu... Volejbalista musí milovat hru, musí milovat to podstatné, co hru dělá hrou. Pokud tomu tak není, může i geniální talent dosáhnout pouze mety „dobrý“, ale nikdy „vynikající“ nebo dokonce „výjimečný“. Vynikající hráč musí hře rozumět a rozumět znamená milovat předmět své činnosti. V partnerském vztahu, ať už v mileneckém či manželském, rozhoduje, zda jsou schopni, on i ona, podřídit se něčemu vyššímu, v tomto případě, zda oba dva milují „MY“ nejméně tolik jako „JÁ“. Všechno ostatní je na druhém místě. Při jakémkoliv sporu,  pak spočívá zdar vyřešení pouze na tom, zda ono „MY“ má dostatečnou sílu. A to je láska.

Stejně tak Beethoven či Mozart nemohli napsat svá díla jinak, jelikož jim byly diktovány „zhůry“. Jakmile by změnili byť jen jeden tón zištně nebo spekulativně, zázrak by zmizel. Museli milovat předmět své činnosti, tedy hudbu, jinak by se té „nebeské nápovědy“ nikdy nedočkali. A jsme znovu na začátku, neboť ona nebeská nápověda opět odlišuje absolutní krásu, tedy „geniální“ od „pouze dobrého“. Nebesa nedají tak velkou přízeň někomu, kdo nemiluje. Proto dlouhodobě ctím Dostojevského výrok: „krása spasí svět“. Krása je totiž láska, a láska je svým způsobem uměleckým dílem, i když může mít zcela prozaickou podobu, jako v případě mých rodičů.

Někteří zamilovaní zaměňují lásku za sobeckou emoci. Láska je ovšem něčím zcela odlišným. Láska je nechat se prostoupit něčím vyšším než je individuální emoce, ať už je jejím předmětem, materiál, činnost, jiný člověk, nebo třeba týmový sen. Ano, je tu také boj, který je rovněž projevem života a osobně jsem se  bojem, byť sportovním, tedy symbolickým nějaký čas živil. Nyní už vím, že život není boj. Láska je mnohem vyšší kalibr, přestože nemá tak zřetelné výrazové prostředky. Láska je uměním, které přináší největší lidské hodnoty jakými jsou třeba Dvořákova „Novosvětská symfonie“ nebo Stařec a moře Ernesta Hemingwaye, ale i „svaté činy“ ve své nejprostší podobě mezi obyčejnými lidmi, jakým je třeba můj otec – umělec všedního dne.

Zdeněk Haník, Praha 2.9. 2014