Volejbal v notách ...

  • Published in Volejbal můj osud
  • Hits: 2476

Hanik kytara 3
Svého času jsem chtěl prosadit ve volejbalové teorii a praxi kódování průběhu hry. Laicky řečeno šlo o to, zapsat průběh volejbalového zápasu v „notách“. Uvědomoval jsem si přitom, jak složité je zachytit všechny nuance hry a bylo mi jasné, že ty moje noty, mají-li být jednoduché, musí popisovat činnost družstva, ne jednotlivých hráčů ...

 

 

 ... Ve zvláštním kódovacím („notovém“) systému se zachycoval herní děj tak, aby písemný záznam zobrazil vše podstatné (a nic navíc), co trenér při posuzování vývoje utkání potřebuje vědět. Jednak, pro koučování přímo v zápasu a druhak při zpětném hodnocení příčin vítězství a porážek. Jednoduchost spočívala v tom, že po velmi krátkém zácviku zvládl asistent trenéra zapisovat děj přímo v zápase, aniž by prožíval obzvláštní časový stres. Šlo tedy o „notový zápis“ utkání, přičemž, jak už jsem naznačil – a to je na tom nejdůležitější –  základní jednotkou sledování bylo družstvo, nikoliv jednotliví hráči. Jinými slovy to byla statistika družstva v návaznosti na soupeře, přičemž individuální výkony hráčů tato statistika nesledovala.

Než začnu tento článek stáčet k pointě, sdělím vám, co mě přimělo toto téma oprášit. V první polovině září jsem každý druhý večer seděl v Rudolfinu na festivalu „Dvořákova Praha“ a byl jsem tam svědkem jednoho hudebního bonbónku. Dvořákova Novosvětská symfonie je jedním z nejhranějších kusů světové vážné hudby, američtí kosmonauti ji dokonce dopravili i na Měsíc, a já měl možnost posoudit, jak ji hrají Rusové, nutno dodat špičkoví Rusové. Velký symfonický orchestr P.I. Čajkovského v čele s dirigentskou legendou Vladimírem Fedosejevem ji zahrál samozřejmě skvostně (nic jiného bych neočekával), ale úplně jinak než Česká filharmonie s dirigentem Bělohlávkem. Jak je to možné? Oba orchestry přeci hrají podle stejného „přísného“ notového zápisu. Navíc se při nastudování díla každý dirigent zabývá pročítáním příslušných pramenů, aby zjistil, jak to skladatel zamýšlel a jak chtěl, aby se jeho kus hrál. Dvořákovo „boží dílo“ bylo tímto špičkovým ruským hudebním tělesem zahráno „stejně a zároveň úplně jinak“. Víte proč? Protože ho hrají lidé, kteří mají vnitřní prožívání a každý z nich ten „herní děj“ vyjádřený „studenými notami“ cítí po svém. Rus jinak než Čech. A osmdesát Rusů  s ruským dirigentem vytvoří nakonec jiné dílo, ani lepší, ani horší, než osmdesát Čechů s českým dirigentem, a to podle stejných not.

Tak nějak jsem to onehdy zamýšlel se svým „notovým“ zápisem hry. Zapsat děj z hlediska týmu tak, aby si jeho průběh mohl „zahrát“ nejen příslušný trenér po čase, ale i každý jiný „trenérský dirigent“ na světě. Tento systém jsem svého času používal při práci ve slovenské extralize s družstvem VKP Bratislava. Můj tehdejší asistent ho doladil tak, že jednotlivým dějům přiřadil barvy. Při koučování jsem jen bleskově nahlédl do zápisu a stačilo mi to. Například převaha oranžové barvy značila, že nejsme úspěšní v útočných kombinacích po dobré přihrávce, tedy v situacích, kdy se standardně očekává úspěšnost kolem 70%, a z toho mi vyplývalo, že problém může být v činnosti nahrávače. Jiný příklad: převažovala modrá barva, která signalizovala, že se sice dobře bráníme a vytváříme si šance bodovat v protiútoku, ale nevyužíváme je k zisku bodů ... atd. nechci zatěžovat dalšími odbornými detaily.

Moderní volejbalová hra má také své „noty“, které kouč každého světového družstva zná zpaměti. Kdo je neakceptuje, „ocitá se mimo hlavní scénu“ v podřadné roli. V tom je ta krása a rozmanitost hry: hraje se podle not, a přesto „umění chvíle“ nebo síla výjimečných osobností nakonec rozhodují klíčové momenty. Ovšem právě pouze v tom případě, že se hraje podle not. Například, noty moderního fotbalu nebo hokeje jasně stanoví, že všichni útočí i brání. Jinými slovy musíte znát noty a umět podle nich hrát. Pak přijdou ke slovu hráči jako Messi a ti rozhodují. I tento fotbalový génius by byl bez systému vlastního družstva poloviční. Teprve, když družstvo šlape a jede v „notách“, takový kalibr Messi se stává nejcennějším drahokamem. Ani Spartě (při vší úctě) by ke světovosti nepomohl, jelikož Sparta zatím nehraje podle světových not. Mně se tehdy ten pokus s „notovým zápisem volejbalu“ nepovedlo dotáhnout do konce ... možná jsem předběhl dobu ... možná to chtělo čas a já jsem záhy řešil již jiné životní situace. Kdo ví?

Využil jsem model kódování herního děje alespoň jako téma mé disertace. Dal jsem si na ní opravdu záležet, ale nakonec jsem byl stejně zklamán. Při obhajobě práce jsem pochopil, že tomu nikdo ze zkušební komise vlastně nerozumí. „Cévkovali“ mě na matematické statistice na metodologii a formalitách. Získal jsem titul PhD., ale nevážím si ho, protože jsem ho nezískal za to, co umím, nýbrž za to, co chtěli slyšet zkoušející. Seznámil jsem se při tom se spoustou kvalitních lidí: profesoři Komenda, Frömel, Dobrý, Hendl a leccos mě naučili, za to jsem jim vděčný, ale doktorský titul za jménem si přidávám jen pro úřady a instituce. Ty se titulům klaní. Pochopil jsem, že jeho získání není známkou kvality, nýbrž známkou vytrvalosti, pracovitosti, důslednosti a řekněme odolnosti.

Takže vlastně těm muzikantům závidím. Mně tehdy můj systém volejbalových not vyhovoval, a uměl jsem ho bleskově interpretovat, stejně jako muzikant čte bleskově noty a hraje podle nich. Rozdíl je v tom, že já si svůj „notový systém“ zřejmě vezmu do hrobu. Naproti tomu notový zápis v hudbě umožňuje třeba Japonci zahrát skladbu, jak ji hrál Bach před několika stoletími v Evropě.

Uzavřu to dnes tím, že i když je hudební notový zápis geniální věc, zajistí pouze přenos „technologie“. A přestože je v něm zapsán pokyn například: „slavnostně, nespěchat“, nezaručí to, že ona „magie díla“ bude přenesena do hry orchestru. Vnitřní prožívání každého z muzikantů, emoce, nálady, včetně naléhavosti dirigenta mohou vytvořit „novou skladbu“. V této lidské rozmanitosti je krása hudby i sportu.  Na jedné straně existují „noty“, jež dávají našemu konání přesný rámec a i ve sportu je nutné to akceptovat. Tomu navzdory je průběžně přítomna iracionalita a pravda okamžiku ... tu naštěstí nikdy nemáme v moci ...

V Praze, 16.10.2014, Zdeněk Haník