Útok prvním sledem: intermezzo: 5+1

  • Published in Volejbal můj osud
  • Hits: 3376

Titan v mé stehenní kosti už se začíná adaptovat, takže mohu plnit slib z minulého týdne. Dnešní článek pojímám jako intermezzo a příští týden budu pokračovat v tématu útok prvním sledem dle původního plánu. Jakmile se Belmondovi podařilo opustit metodu „obecného nářku“ a konkrétně mi napsal, co je pro něho v mém posledním textu nesrozumitelné, otevřel pro mě prostor pro diskusi...

rychlík casovani 1 

 

Bylo těch otázek hodně, ale v duchu kréda (internetový článek by moc neměl přesahovat jednu wordovskou A4) vysvětlím pět termínů a šestý přetavím do kontra-otázky. Tak tedy:
1.Očekával bych nejasnost napříkladtermínech „specifický a nespecifický“, ale nečekal jsem, že by mohla být nejasnost v pochopení slovního spojení „mít ochotu vydat se nahrávači“. Nuže, pod pojmem „vydat se“ mám na mysli, aby útočník prvního sledu realizoval rozběh i odraz tak, jako kdyby bylo vždy jisté, že nahrávku dostane. Což je pro psychiku útočníka nesmírně náročné, protože jak známo středový hráč nahrávku jednou dostane a dvakrát ne, takže se převážně zavěsí s plnou intenzitou do vzduchu a nic …. Stačí totiž, aby útočník nedal do rozběhu a odrazu 100% nasazení, ale třeba 90% a všechno je špatně a všechno jinak, jelikož tím poruší časově-prostorovou vazbu nahrávka – úder. Takovou situaci známe třeba z družstev, kde útočníci k takovému 100% nasazení nejsou soustavně vedeni a jejich „vydání se“ prvnímu nahrávači je jiné než „vydání se“ druhému nahrávači v tréninku … a pak se hledá důvod, proč útok prvním sledem s jedním nahrávačem „funguje“ a s druhým nikoliv. Tak to je třeba moje vysvětlení ke slovnímu spojení „vydat se nahrávači“. A z vlastní trenérské praxe si ještě pamatuji, že je to pro trenéra nelehký úkol.

 

2.Podobně jsem byl překvapen, že je třeba objasňovat „zdůraznit potřeby důvěryútok prvním sledem“, ale rád vysvětlím. Nezapomeňme, že mluvím ve svém textu o nácviku, tedy o fázi, kdy učíme hráče ve věku žáků útok prvním sledem, nikoliv o dospělém volejbalu. Čili v počátcích je útok prvním sledem poměrně riskantní záležitostí a vysokou chybovostí. Ovšem my jsme (doufám) prozíraví trenéři a „vidíme za roh“ a tedy víme, jaká je důležitost zvládnutí útoku prvním sledem. Mladí hráči to ovšem vidí poněkud jinak a tuto důležitost nevnímají a nezdary při realizaci je mohou odradit. Tudíž je třeba osvěty z naší (trenérské) strany, abychom hráčům pomohli dát v jejich hlavách do souladu okamžitý úspěch v konkrétním utkání a perspektivu volejbalového vývoje (tedy proč je rychlík do budoucna důležitý). S tím souvisí „přiměřená tolerance chyb při realizaci“, což je další sousloví, které chcete vysvětlit. Chyby ve vrcholovém volejbalu dospělých netolerujeme, ale u dětí je situace jiná. Je známým vědeckým poznatkem, že nejefektivněji probíhá proces učení v prostředí, kde dítě nemá strach z následků svého jednání. Jestliže na děti začneme uplatňovat přístup z dospělého volejbalu „nechybovat, nechybovat“, negativně tím působíme na efektivitu učení. Tím nemá být řečeno, že se má pardonovat „tréninkový šlendrián“, proto mluvíme o „přiměřené toleranci“. Učení nesmí být traumatizujícím procesem, a tudíž se i s chybami musí umět nakládat.

 

3.Dále bylo požadováno vysvětlenídoporučení „důležitost verbální a neverbální komunikace před akcí, během ní o po ní. Domnívám se, že to je jeden z nejdůležitějších požadavků nejen pro útok prvním sledem a pro volejbal vůbec. Před akcí se musí hráči domluvit, co budou hrát (to snad není třeba připomínat), ale je nutné rovněž útočníka naučit, aby před každou akcí v tréninku nebo začátkem rozehry v zápasu vyhledal očima nahrávače a nahrávač, aby se jednak naučil vynutit si pozornost útočníků, ale aby i ještě během rozehry před akcí uměl dát signál (například slovní), aby ovlivnil jednání útočníka v souvislosti s následující akcí (například zvoláním „pojď, nebo rychleji“). Podobně například po skončení akce je žádoucí, aby došlo mezi oběma aktéry ke zpětné vazbě o skončené akci. Možná to čtenáři může přijít banální, ale i sotva znatelný souhlasný pohled do očí hraje obrovskou roli potvrzení, že oba aktéři kombinace cítí proběhlou akci stejně. Naopak je běžnou praxí (bohužel až do nejvyšší úrovně dokonce dospělého volejbalu), že nahrávač v tréninku či v rozcvičení před zápasem, nahraje míč útočníkovi a bez jakéhokoliv kontaktu (ať verbálního či neverbálního) již hledí na dalšího hráče, který je připraven k následující akci. To pokládám za selhání nahrávače, jelikož nahrávač musí vnímat hru jako celek, včetně komunikace a emočního vyladění svých spoluhráčů. Toto chování ovšem nahrávače musíme učit, a to i přesto, že někteří nahrávači mají takové chování jako součást své přirozenosti.

 

4.Výsledkem toho, že vychováme mladé hráčepotřebě komunikace, posilujeme vznik jevu, který označuji jako „být vzájemně čitelní“. Když dva hráči hrají spolu dlouho, komunikují, poučují se ze zápasových zkušeností, prožívají spolu různé situace, dochází k tomu, že se začnou vzájemně cítit, reakce jednoho přirozeně navazuje na jednání druhého, ve vyšším stádiu dokonce i na náznaky jednání. Ve vrcholné formě jsou hráči schopni s vysokou mírou jistoty předem odhadovat jednání spoluhráče. To pokládám za základ souhry, ale i cíl herní soudržnosti. A trenér je povinen tento herní a emoční soulad podporovat a posilovat. Mimochodem dobrá parta nevzniká nikdy mimo hřiště, ale právě na základě herní soudržnosti. A znovu tento jev nevzniká pouze sám od sebe … vysvětlovací trenérova úloha je v tomto ohledu opět značná. A „nečitelní pro soupeře“ snad vyplývá ze znalostí praxe: je tím míněno to, že není jediným úkolem realizovat útok prvním sledem, ale zajistit i to, aby přípravné pohyby nahrávače, útočníka, ale i vzájemná součinnost nesignalizovala dopředu, co se stane, ale naopak, aby byl úmysl zastřen. Příkladem jevů, které mohou prozradit záměr nebo očekávaný vývoj situace mohou být například u útočníka odrazové postavení nebo u nahrávače nahrávačská technika.

 

5.Další otázka, která zaznělakomentářích, byla vysvětlit „jaký je rozdíl mezi mužským a ženským volejbalem v problematice útoku prvním sledem“. Necháme-li stranou jednonožky ze zóny II, o nichž jsme konstatovali, že je nepokládáme za útok prvním sledem, přestože jsou realizovány středovými hráčkami, pak rozdíl v útoku prvním sledem mezi muži a ženami je poměrně zásadní. Spočívá v tom, že ženy díky menšímu výskoku jsou daleko kratší čas ve vzduchu, tím se zkracuje čas, který má útočnice k dispozici k volbě řešení a realizaci a zvyšují se i požadavky na přesnost nahrávky. To ovlivňuje rovněž nároky na způsob odbití nahrávačky, u níž nevyžaduje jako nezbytné (na rozdíl od mužů), aby u nahrávky vždy vyskakovala.

 

6.Na závěr odpovím na jednu otázkuproti-otázkou. Proč chlapi odstoupili od různých jednonožek hraných útočníky prvního sledu za hlavou ze zóny II? Předně má tazatel špatné informace, že bychom odpovědi na takové otázky požadovali po uchazečích o trenérskou dvojku. Jestli se tam o této problematice hovořilo, pak jistě v rámci diskuse při výuce, nikoliv, že by se to stalo předmětem zkoušení. Aby nedošlo k nedorozumění: závěrečná zkouška trenérského školení II. třídy probíhá vždy v tělocvičně prostřednictvím praxe s hráči, nikdy nikoho nezkoušíme z teoretických znalostí. Vrátím se tedy k otázce: Proč chlapi odstoupili od různých jednonožek hraných útočníky prvního sledu za hlavou ze zóny II? Tentokrát se zeptám Belmonda na názor: proč myslíš, že to tak je?

 

Ostatní otázky budiž zodpovězeny v rámci dalšího dílu příští týden.

 

V Praze dne 28.2.2013 Zdeněk Haník