5x PROČ a PROTOŽE o přihrávce ...

  • Published in Volejbal můj osud
  • Hits: 2311

Prihravka Rojas Tento týden odevzdáme nakladatelství Mladá Fronta rukopis tolik očekávané učebnice volejbalu pro trenéry mládeže. Její význam je umocněn tím, že bude obsahovat více než 1000 fotografií, nafocených speciálně pro tuto knihu. V kapitole o šesti základních herních činnostech, končí každá subkapitola 5 otázkami, které jsou velmi často kladeny při trenérských seminářích. Některá "proč" zdůvodním v tomto možná i dalších článcích. Dnes tedy přihrávka ... 

PROČ se ruce při odbití spojují tak, že se malíkové hrany dotýkají?
PROTOŽE to je nejúčelnější způsob, jak anatomicky vytvořit širokou přihrávací plochu předloktí. V této poloze se vnitřní strany předloktí dostanou nahoru a k sobě. Jestliže se naproti tomu malíkové valy nedotýkají, nelze vnitřní stranu předloktí „vyšpulit“ směrem vzhůru. Spojení malíkových hran je tedy nutným předpokladem a naopak dotyk nebo spojení palců a prstů může nabýt různých podob, podle toho, jak to příslušnému hráči vyhovuje.

PROČ se v nácviku používá tolik imitačních cvičení u stěny a s tenisovým míčkem?
PROTOŽE klademe velký důraz na polohu ramen u techniky odbití, především při odbití vedle těla. Jde o natočení osy ramen, aby jedno bylo nahoře a druhé dole. Nastavení správného úhlu plochy předloktí je nesmírně důležitým předpokladem pro bezproblémové odbití. A to vychází z natočení osy ramen. Máme za to,  že trenéři i hráči podceňují tuto důležitost. Domnívají se, že se tato část nácviku dá odbýt tím pouze vysvětlením a vyzkoušením. Skutečnost je ovšem taková, že se jedná o anatomicky náročný pohyb, který se u začátečnických volejbalistů musí fixovat v různých obměnách cvičení. Proto těmto imitačním cvičením věnujeme tolik prostoru. Jakmile se pohybový návyk vytvoří a zautomatizuje, zařazujeme je jen občas.
prihravka imitace 1jpgprihravka imitace 2

PROČ se klade velký důraz na odbití vedle těla?
PROTOŽE odbití před tělem a vedle těla jsou z hlediska výskytu ve hře rovnocenná odbití. Ovšem podle tradičního vnímání se mělo za to, že odbití před tělem je jedinou žádoucí a správnou technikou, zatímco odbití vedle těla se označovalo jako ne příliš žádaná varianta. Realita je ovšem jiná. Vývoj volejbalu znamená především zkracování času na provedení jakékoliv činnosti či kombinace. To se promítá i do problematiky přihrávky. Rychlé podání neumožňuje hráči vždy vyřešit situaci tak, aby stihl pohybem nohou zajistit možnost přihrát míč před tělem, a zdá se, že to ani není nezbytně nutné. Přihrávka vedle těla musí pojímat jako minimálně rovnocenná technika, jelikož je naopak v mnoha případech tím nejlepším řešením. Tradiční pohled přihrávku je nutno poupravit a přizpůsobit jej požadavkům moderního volejbalu.

PROČ tolerujeme nebo dokonce doporučujeme pohyb vzad při přihrávce, když se začátečníci učí, aby šli „aktivně do míče“?
PROTOŽE o výběru řešení rozhoduje rychlost letícího míče a tím dána dráha jeho letu. Pomalu letící míč s vertikálním charakterem letu, známý ze začátečnického volejbalu (například po spodním podání), poskytuje hráči čas, aby se přemístil do místa kontaktu a hráč při odbití dodává míči určitý impuls, jinak by se neodrazil do požadovaného místa. Jinými slovy je třeba vyvinout energii k tomu, aby míč letěl požadovaným směrem. Naproti tomu při rychlém letu míče s horizontálním charakterem letu (například smečované podání), je nutno vynaložit energii, aby byl letící míč ztlumen a následně letěl požadovaným směrem. Není možné (nebo minimálně koordinačně velmi obtížné) tlumit míč při pohybu paží nebo těla proti němu. Čili jedná se v obou případech o aktivní pohyb nohou jednou vpřed, podruhé vzad (popř. nahoru šikmo vpřed resp. nahoru šikmo vzad). 

PROČ tolerujeme tolik variant přihrávky?
PROTOŽE se při přijmu podání dostává hráč do situací, kdy díky vysoké rychlosti letícího míče po podání a tudíž krátkému času, nestačí učinit žádné přesuny, ba dokonce někdy ani krok. Pracuje pouze s úpravou postoje a někdy i polohy těla. Proto musíme počítat s tím, že správná technika přihrávky je třeba i v pádu. Neznamená to ovšem v žádném případě, že by trenéři měli být tolerantní k nedostatečné činnosti nohou. Právě naopak: aktivita, rychlost a síla nohou jsou naprosto nezbytnými předpoklady pro úspěšnost přihrávky.

Zdeněk HaníkHanik podpis, Soči, 20.2.2014