ZACHOVEJME SI I ČERNOU! (Reflex 28/2018)

  • Published in REFLEX - sloupky
  • Hits: 375

(Reflex 28/2018) Posledně jsem se zasnil ve starých časech a dnes poukážu na další neblahý výdobytek moderní doby: snažíme se vymlátit si z života „černou“ (strast) a lačně toužíme pouze po „bílé“ (slast). Začíná to již v dětství nesmyslně pozitivní výchovou, kde takzvaná „práva“ dětí převažují nad přirozenými povinnostmi. A pohlavek? To si zahráváte se zákonem. Mě matka sem tam seřezala, když jsem přesáhl svým chováním meze únosnosti, dřív, než by mi nařezal život, třeba i nevratně ...

cerna a bila

... A nemyslím, že by mě tím fyzicky nebo duševně narušila. Dnes se šermuje právy dětí a našlapuje se opatrně, aby to milánka náhodou nerozhodilo. A výsledek? Kondrád Lorenz, nositel Nobelovy ceny, pokládá za nejtěžší hřích úpadek geneticky zakotveného sociálního chování a zpřetrhání tradic. Poukazuje na to, že jsme z tisíců dětí „nefrustrující“ výchovou udělali nešťastné neurotiky. Ale kluci z mojí i předcházející generace nedostávali na zadek z „nelásky“, ale naopak z lásky. Dítě potřebuje matčino objetí, které uspokojuje potřebu bezpečí a od obou rodičů základní důvěru, aby mohlo později důvěřovat druhým lidem a rozvíjet sebedůvěru. Ovšem musí ze strany rodičů zažít i vymezení hranic vznikající panovačnosti, tedy poznat pevný postoj, právě proto, aby jednou mohlo rozvinout vlastní vnitřní pevný postoj. Čili láskyplná autorita panující v „hnízdě“ tvoří budoucí sebelásku, ale i respekt k okolí. Člověk potřebuje k životu bílou i černou a výborně ji nabízí třeba sport, tedy pokud se v raném mládí nepřežene důraz na výsledky a v dospělosti se z proher i výher vytěží potřebná moudrost. Ostatně i moje zkušenost sportovce a trenéra mi ukázala, že medaile a poháry (jsou už dávno v popelnici) i sportem získané životní výhody blednou před blahodárnou zkušeností vzájemné nerozlučnosti černé a bílé.