Pár myšlenek o budování systému

  • Published in Radek Krpač
  • Hits: 1523

„Největší schopností trenéra týmového sportu je udělat z individualit efektivní tým.“ (Neville 1990). Touto zkušeností projde každý trenér. Řešení, které se mu nabízí a které je uvedeno skoro ve všech literaturách, zní: „pomocí herního systému.“ Tím však vzniká nový problém. Klasické dilema, které řeší jak nezkušený tak i dlouhodobě úspěšný trenér, tkví v tom, jestli se hráči mají přizpůsobit systému nebo jestli trenér má zvolit systém, který podle typu hráčů, které má k dispozici. ... 
trener koucovani timeout

... Systém by měl být srozumitelný a měl by v sobě zahrnovat vysokou taktickou flexibilitu. Neville říká, že hráči by měli přes naučené a zautomatizované schopnosti, které by měli použít i pod časovým tlakem, být schopni aktivace a kreativity. Ta by však opět měla být vědomě regulována.

Účastnit se hry znamená jako člen týmu pochopit každou herní situaci, kterou chce tým na základě taktických i dovednostních schopností úspěšně realizovat. Volejbal je pro tuto definici přímo předurčen, je totiž desítky let označován za velmi univerzální sport, ve kterém, na rozdíl od některých jiných týmových her, musí všichni aktéři hry zvládat každou herní situaci. Tím, že se sportovní hra stala ještě více sportovní, došlo i ve volejbale ke specializaci (Selinger 1985). Protože se v současné době pracuje v každém tréninku na minimalizaci chyb a zvýraznění silných stránek jednotlivých hráčů na různých postech, nelze vyžadovat od všech hráčů, aby zvládli všechny herní situace se stejnou kvalitou.

Mnoho autorů (Selinger 1985, Frasier 1991, Papageorgiu, Spitzley 2000) popisují porozumění hry jako řešení herních situací stanovením odpovědností v týmu, například kooperace předních a zadních hráčů při blokování diagonálního směru útočníka v zóně IV, kdy má každý hráč určitý individuální úkol proto, aby obrana útoku proběhla úspěšně.

Trenér pak formuluje a kontroluje například následující zodpovědnosti hráčů:

 Obrana proti útočnému úderu ze zóny IV s diagonálním blokem

  • Hráč v zóně I se vysouvá k postranní čáře – zodpovědnost za útoky po lajně a ulívky za blok
  • Hráč v zóně IV se vysouvá hluboko k třímetrové čáře – zodpovědnost za útoky do ostré diagonály a ulívky za blok v zóně III
  • Hráč v zóně V se vysouvá k postranní čáře ve směru rozběhu útočícího hráče – zodpovědnost za útoky vedené diagonálním směrem
  • Hráč v zóně VI se vysouvá do zadní části hřiště – zodpovědnost za útoky vedené přes blok a odražené od bloku

 Jiné návrhy jsou více zaměřené na vnímání situace a kognitivní účast při hře. Znalost a pro následný odhad vývoje herní situace se řeší pomocí schématu: „jestliže – pak“. Například:

  • Jestliže poznám, že přihrávka podání směřuje od sítě a střední blokař se nerozebíhá na útok, pak se jako střední blokař orientuji na útoky v zóně II a IV. Jestliže jsem hráč zadní řady, pak se vysouvám a orientuji se na útok z krajů sítě.
  • Jestliže je přihrávka dobrá a blokař se rozbíhá, ale odráží se až v momentě nahrávky, pak zůstávám u útočícího hráče, pozoruji nahrávače a jsem připraven blokovat i hráče v zóně III, ale i hráče na krajích sítě.
  • Jestliže je přihrávka ideální, střední blokař se odráží před nahrávkou, pak jsem připraven vyskočit a blokovat útok středem sítě a po výskoku se pokusit blokovat útoky na krajích sítě.

 Herní situace je charakterizována otázkou „Co se stalo?“, hypotetické pokračování herní situace „Co se stane záhy?“, diagnóza „Na co se musím zaměřit?“ a rozhodnutí „Co musím udělat?“ (Westphal, Gasse, Richtering 1987). Mnoho trenérů spoléhá na grafické znázornění taktických situací. Především v nižších a středních mládežnických a především dívčích kategorií se často objevuje samokoučování (Selbstkoaching), kdy trenér znázorní situaci (například podání proti týmu s nahrávačem v zóně I) a hráči provedou analýzu problémových zón z pohledu týmu, který přihrává. Poté si tým ujasní, kam bude podávat.

 Aby trenér docílil vnitřní připravenosti a vyvíjel u týmu porozumění hry, potřebuje k ujasnění zodpovědností jednotlivých hráčů a určení rozhodnutí dostatek času a objemu v tréninku. Tady platí princip redukce komplexity v prostoru i čase: méně hráčů, menší hřiště, standardní řešení situací, kontrolovaná účast hráčů na řešení jednotlivých taktických úkolů, neustálé opakování standardní situace v jedné rotaci týmu, verbální komunikace všech hráčů na hřišti.

Z němčiny přeložil Radek Krpač, 28.12. 2013

Zdroj: Voigt, Jendrusch: Betreuen, fördern, fordern