Mozaika koučování

  • Published in Radek Krpač
  • Hits: 1646

Pokud se člověk, který v sobě vidí trenéra, podívá do literatury o koučování, aby ještě více zefektivnil trenérskou práci se svými svěřenci, často se setká s radami, návrhy, koncepty či modely, se kterými výlučně nesouhlasí. V mnoha případech se kopírují koncepty, které byly navrhovány ještě v době DDR, ale jsou přepracovány ve stylu moderního Německa současnosti (např. Papageorgiou v roce 2000, 2007). V centru pozornosti učení stojí teoretické shrnutí poznatků a metodických řad (hlavních a vedlejších cest), které každému trenérovi umožní naučit se trenérské práci. ... 
trenér - uděluje instrukce

Vedle učebně-teoretických zprostředkování se také mluví o herních konceptech zprostředkování pohybu (Dietrich, Dürrwächter,Schaller 2000). V tomto případě se člověk volejbalu nejlépe naučí, když již v začátcích učení jsou základní struktury hry vloženy do tréninku (např. tři kontakty ve hře).

Naopak jiná doporučení se vztahují na výsledky vědeckého zkoumání humanitních oborů v oblasti chování člověka – jako např. návrh Von Hossnera a Kortmann (1997) o učení volejbalu prostřednictvím postupného začleňování malých změn do konceptu hry. Hráč by se měl naučit volit rozhodování ve hře postupně, stejně jako se učit postupně jednotlivým pohybům. Přestože se tento návrh na učení se herním dovednostem v praxi nepotvrdil jako jasně efektivní, zmizel podle našeho názoru z tréninkového procesu neprávem.

Výrazněji se v tréninkovém procesu etablovaly názory míčové školy v Heidelbergu (Roth, Kröger, 2011). Ta doporučuje trenérům, aby dali hráčům nejdříve základní vzdělání v koordinaci, ta jim poté pomůže urychlit učení míčových dovedností.

V současné době se do moderní sportovní literatury a podvědomí odborníků všech sportovních svazů prosazuje pojem diferenční učení (Schöllhorn, 2005).  Pod ním si je třeba představit shrnutí velmi mnoho i z části zapomenutých poznatků o učení: Učení jako kontrast zadávání úkolů, učení jako samostatně organizovaný proces (systémově dynamický), učení jako variace úkolových i požadavkových podmínek, učení jako výběr cvičení, které vede k cíli, samostatné korekce a demonstrace nebo učení individualizováním.

Jiné názorové skupiny (např. Voigt. 2000,2003) se na proces učení dívají jako na zprostředkování a trénování herních dovedností na základě orientace na požadavky. Jinak řečeno, to co chceme naučit, na to se musíme v individuálním tréninku zaměřit. To znamená, že učení specifických pohybů hraje stejnou roli jako základní představy o učení.

Hráči jsou však „pouze“ lidé, učí se a trénují různě. Tyto rozdíly se objevují na všech úrovních. Jsou hráči, kteří si po definování požadavků kladou otázky, někteří hráči chtějí požadavkům pouze rozumět. Jsou hráči, kterým trenér musí říci: „Zkus to a udělej to!“ nebo „Nedělej si z toho hlavu!“. Existují naopak hráči, kteří chtějí jít za každou cenu vlastní cestou a jsou přesvědčeny o tom, že tato cesta je ta správná. Známe hráče, kteří velice špatně snáší kritiku, ale také hráče, kteří potřebují vést. Najdeme též hráče, kteří se zajímají o organizaci a strukturu týmu a jsou hráči, kteří chtějí být od toho oproštěni. Setkáváme se s hráči, kteří k získání herní jistoty a kontroly míče potřebují tisíce opakování a jsou hráči, kteří „to mají hned“.

Podle našich zkušeností má toto množství různých lidských charakterů mnoho výhod, nejen s ohledem na doplnění potenciálu hráčů.

Samozřejmě, že trenér bude při sestavování týmu a teambuildingu využívat charaktery jednotlivých hráčů k tomu, aby při prosazování své filozofie získal hráče na svou stranu. Pokud si získá jejich důvěru, hráči mu dají o tréninkových a učebních podmínkách v tréninkovém procesu zpětnou vazbu sami.

Z němčiny přeložil Krpac 2Radek Krpač, Schwerin 8. ledna 2014

Zdroj: Voigt, Jendrusch: Betreuen, fördern, fordern