Škodíme si? aneb Veselkovy lapálie ...

  • Published in Petr Juda
  • Hits: 2879

Trochu bych chtěl navázat na včerejší Zdeňkův článek. Ani já jsem nikdy neměl rád hráče, které popisuje v první části svého článku. Ani jako trenér, ani jako lékař týmů, v kterých jsem působil. Tito hráči se totiž velice obtížně léčí. Spíš by se dalo říci, jejich neduhy jsou nevyléčitelné. Ono píchání někde po těle nemusí být zapříčiněno jen zraněním. Příčinou nemusí být vůbec třeba natržený sval, ale třeba strach a obavy ze zápasu, nebo dokonce nechuť hrát, ztráta motivace a podobně. Na to samozřejmě lék není...
symbol zdravi

 

Jsou také hráči „bolestínci“, že se o své zdraví bojí, a když je potom ubezpečíte, že to nic není, zklidní se a hrají „píchání – nepíchání“. Já jsem nikdy nikoho primárně nepodezíral z nějakého účelového jednání. Proto, když jsem ho odhalil, to bylo pro mě dost překvapení a rozčarování. Působil jsem u mnoha družstev v rolích lékaře, včetně fotbalistů i hokejistů. Samozřejmě i jako trenér jsem své hráče léčil, takže mohu porovnávat. Nejúčelovější je to u fotbalistů. Pád na zem a svíjící se hráč v křečích vůbec nemusí znamenat zranění, či bolest. Než jsem to prohlédl, naběhal jsem hodně kilometrů, protože tyto události se zpravidla odehrávaly co nejdál od lavičky týmu. Nejlepší to bylo u hokejistů. Zde jsem pochopil filosofii hráče, který dělá vše pro to, aby byl co nejdříve zpět na ledu. Léčil jsem hráče, kteří měli zlomený prst a vůbec nepřemýšleli, že by neměli hrát. Chtěli po mě radu a léčbu, co udělat, aby druhý den mohli zase nastoupit. Na bolest nehleděli. Takové hráče jsem měl nejradši. Věděl jsem, když s něčím přišli, že je to opravdu bolí. Navíc se až překvapivě dobře vymýšlí taktika léčby, když hlavní zadání je: hrát a trénovat co nejdříve. Protože i s dobře zafixovaným zlomeným prstem se dá hrát. Hokej určitě. Do této skupiny lidí patří určitě i včera zmiňovaný Jakub Veselý nebo Lukáš Ticháček. Oba znám dlouho od jejich 15 let, takže jejich postup mě ani nepřekvapil. Spíš jsem ho očekával. Lukáš má problémy již od jara a nyní jeho potíže byly v takovém stacionárním stavu. Ani dobré, ale ani nijak špatné. U Jakuba to byl jiný případ. Nejsem kvůli zaměstnání a nedostatku dovolené na všech trénincích a akcích reprezentace. Věděl jsem, že Jakub několikrát spadl na pravý loket. Bolesti výrazné neudával. Ty které měl s úsměvem ve tváři lehce překonával. Tedy bylo vše v pořádku. Navíc měl potíže se zarostlým nehtem u palce nohy. Příčinou byly špatné boty. S tímto se nedalo nic dělat. Kdyby podstoupil chirurgický zákrok, byl by samozřejmě z přípravy vyřazen na delší dobu a o kvalifikaci na MS by si mohl jenom zdát. On tam však chtěl. Tak jsme nasadili „babskou“ léčbu zábaly a obklady s bylinkami. Trochu se to zlepšilo. Tělo se však postupně oslabuje. Obecně velkou tělesnou zátěží dochází k dočasnému oslabení obranyschopnosti (imunity), aby se potom se zvyšující tělesnou zdatností také zvyšovala. Takže toho měl dost. Ráno před prvním zápasem s Nizozemím za mnou přišel, že mu loket podivně otekl. Loket jako kloub byl v pořádku, ale otekl mu tíhový váček, který chrání začátek loketní kosti. Tyto záněty se objevují náhle. Vznikne i velký otok, kůže je teplejší, tíhový váček je naplněný tekutinou a mohou se objevit teploty i kolem 38-39 st. C. Vše Jakuba postihlo. Výpotek jsme vytáhli, nasadili ihned protizánětlivou léčbu včetně antibiotik. Samozřejmě netrénoval. Odpoledne to již bylo lepší, teploty se snížili na hranici 37 st. Jakub vůbec neuvažoval, že nenastoupí. Takže jsme loket stáhli elastickým obinadlem a vzhůru do boje. Tak se to opakovalo ještě dvakrát. Po návratu domů jsme loket dali na chvíli do sádrové dlahy. Nemohu odhadnout na jakou dobu, protože vím, že zájem všech je, co nejdříve dlahu sundat. Tak ji má aspoň do čtvrtka. Dále jsme palec u nohy rozřízli a ošetřili. Také zde asi léčení nebude tak dlouhé jako u jiných lidí. Že Jakub bude hrát je téměř jisté. Již před časem, když jsme se chystali na mistrovství světa kadetů měl Jakub 10 dnů před akcí dopravní nehodu. Sice si nic nezlomil, ale zhmoždil si snad vše, co se dá zhmoždit. Také odjel a hrál a patřil k nejlepším. Na příkladu Jakuba Veselého chci ukázat, že mám rád takové hráče, kteří řeknou: „chci a budu hrát, jen udělej vše pro to, aby to šlo a moc si neuškodil si“. Nabízí se otázka, jestli si tímto přístupem hráči nepoškozují své zdraví a jestli to do budoucna nezanechá následky. Odpověď je strašně těžká. Už jen pro to, že není srovnání. Např. stejný případ, který by se léčil klidem, fixací, antibiotiky a eventuelně operačním zákrokem a za několik let oba případy porovnat. A ani to by nestačilo. Každý jedinec je originál a těžko s někým jiným porovnávat. Obyčejné nachlazení někdo léčí několik dnů, jiný ho neléčí vůbec a výsledky mohou být a jsou stejné. U profesionálních sportovců je to navíc složitější, že jejich tělo je prostředek obživy. Takže musí být v pořádku, ale na druhou stranu si hráči nemohou dovolit často a dlouho marodit. To by je nikdo nechtěl. Časté pracovní neschopnosti způsobují ztrátu zájmu jakéhokoliv zaměstnavatele jakékoliv profese. Navíc sportovec výsledky své práce předkládá každý týden prostřednictvím zápasů v době poměrně krátkého soutěžního období. A to si nemůže dovolit být nemocný nebo zraněný téměř vůbec. Takže se musí vše léčit za pochodu. A je otázkou jestli neustálé pády na zem a výskoky způsobují arthrosy kloubů a končí umělými endoprotézami. Není srovnání, jestli by endoprotéza byla, kdyby jedinec nesportoval. Mikrotraumata jsou i u nesportující populace, možná jen se vyskytují v menším rozsahu, endoprotézy se operují převážně bývalým nesportovcům. Nechci, aby článek vyzněl jako návod jak hrát s teplotami, záněty, úrazy. To rozhodně ne. Musí se postupovat individuálně. Ale jestli má hrát lékař družstva nějakou konkrétní úlohu, potom právě v těchto případech.

Velké Meziříčí, 19.8.2009 Petr Juda