Musí trenér studovat?

  • Published in Petr Juda
  • Hits: 4414

Článek o svalových dysbalancích vyvolal k mému překvapení poměrně velkou diskusi. Hlavním tématem diskuse bylo to, že trenér vlastně bez znalostí může napáchat hodně škody a může organismus sportovce, tím více rostoucí organismus mladého začínajícího volejbalisty, poškodit. A jak vlastně má studovat a kde čerpat, když chodí do práce, živí rodinu a trenéra dělá jako dobrovolný funkcionář. Navíc za to nic nebo téměř nic nedostává. Toto téma je příliš široké a diskutovat se dá do nekonečna. To, že někdo něco dělá dobrovolně, bez nároku na odměnu neznamená, že to může dělat bez znalostí. To je, myslím, jasné. Každý trenér začne čerpat ze zkušeností, které získal jako hráč. Vychází z toho, jak trénovali jeho trenéři...
ucebnice studium

 Metody si eventuelně upravuje podle svých zkušeností. Přihlásí se na trenérskou III. třídu, pokud ji již nezískal jako hráč, a tím získá první oficiální kvalifikaci. To mu stačí legislativně, aby mohl své svěřence vést v soutěži. Nestačí to, bohužel, k tomu, aby měl lepší znalosti o trénování než doposud měl. Já vím, že se teď dotknu všech školitelů, kteří rovněž se obětují a ve svém volnu si připravují přednášky, aby předali co nejvíce informací. Problém je v tom, že od adeptů trenérství se nic nevyžaduje. Zkoušky jsou většinou formální a III. třídu udělá každý. Také jsem ji dělal jako školitel a také jsem byl při zkoušení velice benevolentní. Takže vím, o čem mluvím. Abych šel zpět k věci. Hodně trenérů svůj trénink zaměřuje na nácvik technických dovedností. Ve hře potom učí strategii hry, tedy taktiku. To je však málo. Sportovci obecně, tedy i volejbalisti by měli být připravováni komplexněji. Obsah přípravy tvoří čtyři hlavní kategorie, které jsou různě procentuálně zastoupeny během celoročního tréninkového procesu. Dá se to znázornit v podobě pyramidy. Základnu a procentuelně největší část zaujímá kondiční příprava, nad ní je technická příprava, následuje taktická příprava a vrchol tvoří oblast, kterou jde souhrnně nazvat psychologickou přípravou. A již zmíněné svalové dysbalance ovlivňuje hlavně kondiční část přípravy. Zjednodušeně řečeno: kondice se zabývá zvýšením výšky výskoku a zvětšením razance při útočném úderu. A jak je často praktikováno: zvyšování výskoku se často trénuje skákáním přes vše možné - překážky, lavičky, bedny apod. To se praktikuje od 70.let, kdy jsem já začínal s volejbalem a hodně se s tím pokračuje i dnes. Je to  osvědčený způsob na základě zkušeností, ale nemusí být vždy efektivní. Trenér by měl vědět, které svaly se na výskoku podílejí a měl by se snažit, aby se rozvíjely všechny svalové skupiny, aby trénink výskoku byl co nejefektivnější. A to při přeskakování překážek snožmo nemusí vždy být. Když ví, jaké svaly se podílejí na výskoku, pozná i činnost a funkci antagonistů a bude se věnovat i jim. To znamená, že je třeba znát alespoň základy anatomie a kinesiologie (nauka o pohybu), abych mohl efektivně pracovat na zvýšení výskoku a zároveň odstraňovat dysbalance. A to již pouhou zkušeností nejde. Na druhé straně není zase tak těžké se to naučit. Navíc existuje i u nás již hodně literatury. V jednom příspěvku bylo zmíněno, že by to mohli mít nastudováni jednotliví hráči. To by samozřejmě bylo nejlepší. Nakonec ti, co posilují např. jako kulturisté, tak to většinou znají. Volejbal je však kolektivní sport, většinou se trénuje ve skupině a zde podíl trenéra je důležitý až rozhodující. Navíc např. posilování u volejbalistů slouží k jinému cíli než dosažení „pouhé“ svalové hypertrofie (zvětšení objemu). A zahrneme-li kondiční přípravu do oblasti tělesné odolnosti, do níž patří i životospráva, principy racionální výživy, pitný režim, dostatečná regenerace, potom bez studia to rozhodně nejde. Souhlasím, že je to hodně složité a celkový objem, co vše studovat, je hodně rozsáhlý. Ovšem každý ambiciosní trenér musí hledat a studovat z každé oblasti základy a ty potom podle možností, času a schopností neustále rozšiřovat. Platí to pro všechny profese. Nestudují jen lékaři, ale také učitelé, stavaři, ekonomové  apod. A jako v každém oboru jsou lidé ctižádostiví, ambiciosní a pracovití, tak jsou zde i jedinci, kteří žijí jen z podstaty a samozřejmě bez chuti na sobě pracovat. A jak se v mnoha profesích musí skládat postgraduální zkoušky, tak i volejbalový trenér má své třídy, které musí absolvovat, pokud chce postupovat výše. To, že trenéřinu dělá dobrovolně, většinou i zadarmo a samozřejmě ve svém volném čase, je pozoruhodné a obdivuhodné. Ovšem i dobrovolní trenéři mají zodpovědnost za vývoj a růst jim svěřených jedinců. A pokud dojde např. k významných dysbalancím a třeba i zdravotním následkům, tak se na nich podílejí a svůj díl viny bez diskuse mají a je jedno, že trenérská činnost je pouze jejich koníčkem.

Velké Meziříčí, 5.2.2008                                      Petr Juda