Zabít vlastního otce

  • Published in osobnosti tvoří dějiny
  • Hits: 2218

ZH Sv Ter Zde kopie

Snad by tyto řádky ani nepatřily do veřejného prostoru, ovšem nutkání je silné a protagonista mé dnešní zpovědi si to zaslouží. Půjde o muže, který již ve třetí generaci nosí stejné jméno jako autor tohoto článku. Původním nositelem tohoto jména je můj otec, o němž jsem psal na tomto webu před pěti lety, konkrétně 2.dubna 2009 v článku „Omluva tátovi, mámě a dalším zraněným“. Druhým nositelem jsem (jak patrno) já sám a o třetím tu bude dnes řeč... 

Jsem si vědom, že mluvit o vlastní rodině může být otravné. Snad mě čtenář omluví, když sezná, že na tomto soukromém příběhu nabízím univerzální téma, které se dotýká typické životní vazby „otec a syn“. Tak tedy Zdenál, dědic, se oženil a vzal si za ženu matematičku Adélu. Provedl to vznešeně, majestátně a neokázale, přirozeně a po svém. Rok dopředu si akci se svou snoubenkou naplánovali a nepodcenili žádný detail, tak,  aby se celý svatební den stal oslavou jejich vnímání světa. Tímto činem můj syn formálně korunoval proces, jenž nazývám „zabít svého otce“. Svatba není pochopitelně ničím výjimečným, je formálním aktem a sama o osobě z hlediska čtenáře neznamená žádnou zprávu, hodnou přečtení. Ale ono zmíněné „zabít svého otce“ je téma pozornosti hodné. V českém volejbalovém prostředí znám několik příběhů modelu „syn – otec“, přesněji řečeno „významný otec – jeho následovník“. Pokud si hned nevzpomenete, pak připomenu:

Milan Hadrava – Jan Hadrava

Martin Démar – Matyáš Démar

Josef Novotný – Marek Novotný

Petr Kop – Martin Kop

Mirek „Penty“ Nekola – Michal Nekola

Antonín Lébl – Martin Lébl

Milan Fortuník – Ondřej Fortuník

Jistě bychom našli více takových případů. Ale teď to téma: leckterý výrazný otec se může dostat do situace, kdy takříkajíc „stíní“ svému synovi. Přesněji řečeno, na počátku synovy kariéry mu „známé jméno otce“ pomůže, aby se dostal „do hry“, resp. nasedl do vlaku, který veze adepty k cílové metě zvané sportovní úspěch. Během dětství má nesporně zásadní vliv, že potomek zblízka vnímá otcův sportovní příběh. Během tohoto období a v době zrání otec navíc přidá své zkušenosti, což je pro syna vždy cenné. Ale pak to přijde, znáte to: „táta, to byl jiný ranař“, nebo „zdědil po tátovi prsty, ale hlavu ne“, či „táta si to uměl ošéfovat, syn je uťápnutej po mámě“ nebo dokonce „slabý odvar táty“. Zkrátka začíná se pochybovat o tom, zda přeci jenom potomek není „pouze jméno“ bez obsahu. A to je stále jenom půlka dramatu „Syn ve stínu“. Druhá půlka je působení „velkých otců“ samotných na své pokračovatele a jejich okolí. Každý úspěšný otec si určitě přeje, aby jeho syn rovněž uspěl. Někomu z výše zmíněných se to podařilo více, jinému méně. Ale většina z nás (nevyjímám se z toho) zároveň ve svaté víře, že pomáhá, může nevědomky škodit, protože naše historická úloha již skončila tím, že jsme otevřeli synům dveře. Dále už je to na nich. Silná osobnost totiž vznikne jedině v tvrdém utkání se životem. Vývoj mladého člověka bývá nezřídka hrou o míru, kdy je nutné, aby se čas od času tato rozvíjející bytost pokusila „ukrást bohům oheň“, za což hrozí trest (Prometheus), ale může z toho vytěžit  „krví zaplacený posun vpřed“. K tomu má šanci vytěžit z tohoto prohřešku proti „řádu světa“ střípky, z nichž se posléze bude formovat lidská moudrost, tedy znalost života, která má větší cenu než inteligence nebo akademické vzdělání.

Ano, „vstupenku do vlaku úspěšných“ zajistí talent, rodokmen, vliv otce a jeho prostředí, výchova, ale poté musí syn tasit kord, poněvadž život má proti němu taseno permanentně a nikomu nedá nic zadarmo. „Velcí otcové“ rádi zapomínají na to, že se sami museli utkat s nepřízní osudu, s křivdami, s chybnými odhady svých trenérů nebo učitelů, s problémy ve škole, se situační smůlou a následnou bolestí, s konflikty, které logicky v době dospívání přicházejí. Zapomínají, že si sami museli  vybojovat pozici a autoritu v chlapské partě. Zapomínají, jakým způsobem si vydobyli přízeň nebes, a neumožní synům, aby učinili totéž. V obavách o jejich vývoj, jsou odhodláni vybojovat nejdůležitější bitvy za ně. A jestliže už nemohou do arény, bojují alespoň slovně nebo vlivem. Ovšem ani ta nejlépe míněná a kompetentní rada žádnou bitvu nevyhrála. Bojuje se totiž tělem, mozkem a srdcem, nikoliv slovem. Na taraflexu i v životě. Nárůstu psychické úrovně často nelze dosáhnout jinak, než porušením starého řádu. Každý takový krok může být sice vnímán jako přečin, ale pokud se rodící se osobnost nepokusí ochutnat zapovězené ovoce, pokud si netroufne prométheovsky ukradnout oheň bohům, muže zůstat vězet v závislosti na starém a očekávaný vývoj nebude pokračovat.

Zdenál, je člověkem velmi mírné povahy, ale tvrdé palice. Po matce introvert (to jsou ti, jejichž světlo svítí do vlastního nitra), spolehlivý, důsledný, precizní, charakterní a také rigorózní, konzervativní a paličatý. Introverti to v životě nemají jednoduché.  Okolí nikdy neví, co si introvert myslí, a ten navíc důsledně „ukládá“, nezapomíná a neodpouští. To lidi v jeho bezprostředním okolí znervózňuje a vyvolává v nich nedůvěru. Introvert těžko vytváří vztahy, protože nerad vylézá z ulity. A teď považte, jaká je to výbava pro nahrávače, který má být nejvýraznějším komunikátorem v družstvu. Zkrátím to: Zdenál je určitě výborný nahrávač (řemeslně zřejmě lepší než já), ale pro volejbal má značně složitou povahu. Trpaslík (stejně jako já) a navíc nejen syn známého volejbalisty, ale syn předsedy svazu. Všude je podezírán z otcovy „tlačenky“. S tím vším se musel poprat. Nejen Zdenál, ale i další v podobné situaci mají jedinou volbu: „zabít svého otce“. Nikoliv jako v antických dramatech, ale psychologicky. Já vím, že i tak to zní brutálně, ovšem zda to „zabití“ bude mít polohu mírnou: například ve formě odchodu z rodného města a z rodinného sídla, samostatného bydlení, omezení komunikace, nebo ostřejší scénář: názorové střety, dočasné odloučení od otcova vlivu, ignorace otcových scénářů ... to není podstatné. Podstatné je to, že pokud má jedinec zachovat věrnost rozvoji svého vědomí (budoucího sebevědomí) musí troufalý čin vzpoury proti „okolním autoritám“ spáchat. Cílem synova vývoje musí být sebe-uskutečnění, nikoli uskutečnění otcových přání. Sebe-uskutečnění je svého druhu vzpoura, která symbolizuje proces vymanění se z ochrany někoho nebo něčeho. Je to čin odvahy, za nějž se často tvrdě  platí. Je to vzpoura proti vnější síle nebo vnější většině (rodič, pedagog, parta, družstvo, většinový názor, atd.).

Nechci ani v nejmenším navádět k tomu, že syn nemá následovat otcových rad, či, že má pošlapat rodinnou tradici. Tvrdím jen, že skutečná osobnost nevyroste ve skleníku. Ano, zrod osobnosti žádá oběti, odvahu a úspěch přitom není nikdy zaručen. Dokonce hrozí i sebezničení. Záruky bohužel (snad i bohudík) neexistují.

A tak ti synu  sděluji, že s úctou sleduji, že se ti podařilo „mě zabít“. Věř, že žádný volejbalový titul nemá takovou hodnotu jako to, že jsi se stal chlapem, vymanil se z mého stínu a jdeš evidentně vlastní cestou, která se znatelně liší od té mojí. On tomu ostatně stejně málokdo věří a myslí si, že aranžuji tvůj život. Buďme velkorysí a nechme je při tom. Nebudeš to mít v životě lehké. Dokud budeš hrát volejbal, jsi ochráněn svým umem, ale poté se teprve ukáže. Čekají tě těžší utkání než ve finále ligy proti Budějovicím nebo v kvalifikaci na ME proti Španělsku.

Podařilo se ti „mě zabít“, což paradoxně přispěje k našim dobrým vztahům později,  v druhé půlce našich životů. To ty ještě nevíš, ale já ano. Budeme častěji spolu mydlit blues, diskutovat o našich zamilovaných Led Zepellin nebo válet i se Svaťulou licitovaný mariáš. A když už jsem se na začátku hájil, že píšu o univerzálním tématu, pak uzavírám:

VELCÍ OTCOVÉ!

VÁŠ VĚHLAS, KTERÝ OTEVŘEL VAŠIM POTOMKŮM DVEŘE, JE MŮŽE NĚKDY HROZNĚ DUSIT. ZKUSTE POCHOPIT JEJICH SLOŽITOU SITUACI. NEMAJÍ NA VYBRANOU, POKUD SE NECHTĚJÍ PRO ZBYTEK ŽIVOTA SPOKOJIT S ALMUŽNOU.  PAKLIŽE NASTANE SITUACE A VAŠI POTOMCI VÁS VYZVOU NA SOUBOJ, PŘIJMĚTE VÝZVU A POCHOPTE, ŽE KLÍČ K CESTĚ ZA OSOBNOSTÍ, JIM BUDE VYDÁN, POUZE KDYŽ VÁS PŘEMOHOU ...

Zdeněk Haník, Praha 21.8. 2014