Občan Melichar

  • Published in osobnosti tvoří dějiny
  • Hits: 5204

Vzpomínáte na selhání Zidana ve finále MS 2006? Ztratil nervy, udeřil hlavou protihráče do hrudi a byl podle pravidel vyloučen. Poškodil vlastní družstvo. Možná připravil své spoluhráče navždy o možnost „sáhnout si na Niké“. Jeho čin byl lidským selháním… Morální odsouzení, které jsem tehdy cítil ze slov komentátora Jaromíra Bosáka, mě vyprovokovalo k článku, který byl, zatím jako jediný převzat z našeho webu deníkem Sport, a uveřejněn. Neviděl jsem tehdy v Zidanově činu pranic nemorálního, naopak důkaz exponované člověčiny ...

Melichar rvacka

 ... Psal jsem tehdy: „Zidane dal do hry srdce a celou svou osobnost a dává již strašně dlouho. Ba co víc, dává do hry každou buňku svého těla. Hra „hlavy a těla je u velkých hráčů vždy spojena s hrou srdce“. A ten, kdo přibíjí své srdce na stožár (výraz básníka Gelnera) ve jménu hry, již nedokáže s lékárnickým citem odvažovat, kde překračuje „normy“ z pohledu mimosportovního života. Byl jsem tehdy bytostně přesvědčen, že takový čin by neudělal cynik nebo lehkomyslný floutek, ale někdo vydal dřeň své bytosti do takové míry, že už neměl jiné rezervy.

Můj někdejší protihráč Jirka Melichar, zvaný Tapír, slovně a následně fyzicky napadl rozhodčího při utkání 1. Ligy. Zkrátka, jednu mu vlepil. Byl potrestán disciplinární komisí ČVS zákazem výkonu činnosti na dobu jednoho roku a pokutou 5.000 Kč, následně podal odvolání. Odvolací komise ČVS potvrdila verdikt a Jiří Melichar požádal Správní radu ČVS, které jsem předsedal, o vyslechnutí a vysvětlení okolností celé záležitosti. Za svou osobu jsem zvažoval patřičnost finančního trestu, ale jelikož nemám dlouhodobé souvislosti, které měla disciplinárka, pohromadě a nechtěl jsem se nechat ovlivnit svými spasitelskými emocemi, naznal jsem logické důvody k připojení se k ostatním členům SR, která potvrdila i stanovisko Odvolací komise ČVS. Potud volejbalová exekutiva. Ovšem pak je tu zpochybňování morálky viníka. A tady jsem poněkud jiného názoru. Abych se přesně vyjádřil, jde mi o stav, když někdo, ať už media či soukromé osoby nebo dokonce funkcionáři, začnou vynášet morální soudy. Jsem dokonce ve svých úvahách dále: věta „kdo je bez viny, ať hodí kamenem“, je mi v tomto směru vodítkem. Jakmile na sebe někdo bere roli morálního arbitra, tak zpozorním. Jakýsi instinkt mi říká, že by si každý měl dát v první řadě pozor na to, aby ukočíroval vlastní osud, a to je dost dřina, když chcete vzít vážně. Ze studia spisů C.G. Junga jsem se dozvěděl, že kdo se vzdá možnosti, pokusit se krást Bohům oheň, je ve stejném nebezpečí jako ten, kdo se o to pokouší, ale přežene-li míru, hrozí mu třeba prométheovský osud. Čili je tu k dispozici i psychologická argumentace, pro ty, kterým nestačí zjednodušené vysvětlení. Ale zůstaňme u „selské logiky“ …. Jiří Melichar je bývalý československý reprezentant, dnes trenér s řádně vystudovanou trenérskou jedničkou, a podnikatel. Při různých příležitostech sponzoroval ČVS. Vychoval dvě děti k tomu, aby hrály volejbal. Dcerka je českou kadetskou reprezentantkou. Čili v první řadě (bez emočních doprovodů) spořádaný občan. Za svou osobu dodávám (a zde již emoční doprovod nevylučuji), je to normální chlap, který je sice vznětlivý, ale v zásadě má zdravé názory z hlediska oné selské logiky, na níž jsem výše odkázal. Má přirozený cit, co je ve volejbalu správné a co nikoliv, nesoudím-li pohledem intelektuálními měřítky. Provedl kravinu a způsobil jinému člověku újmu. Odsuzuji takové chování, ale nikoliv bytost Jiřího Melichara. Takže podtrženo a sečteno: stejně, jako nesměla brát disciplinární komise při posuzování jeho přestupku fakt, že byl sponzorem ČVS nebo že byl reprezentantem ČSSR, protože v takovém případě by bývala špatně konala svou práci, tak není možné, aby se někdo na základě disciplinárního verdiktu stal vyvrhelem společnosti. Proto jako předseda ČVS prohlašuji, že všechny komise jednaly v souladu s řády a správně. Trenér Melichar se provinil a byl adekvátně potrestán.  … jako občan Haník doporučuji samozvaným strážcům dobrých mravů, aby své „morální baterky“, obrátili napřed sami k sobě a posvítili si důkladně. Pokud by se shledali mravně naprosto bezúhonnými, pak jim gratuluji, že svou individuální existencí zvyšují mravní úroveň našeho národa. Sám jsem ještě tak daleko nedospěl.

Znám pocit „odsuzovaného“ … dokonce i inzultaci rozhodčího mám v osobním trestním rejstříku (trest byl o něco nižší, ale i moje omluva a pokání byly rychlejší a intenzivnější a stalo to v Rakousku, kde jsem byl té doby státním trenérem a žehlilo to celé vedení svazu). A tak opakovaně připomínám slova básnického génia: „ … nejzranitelnější místo srdce je zároveň nejhlubším místem duše…“, jestli si dobře rozumíme.

Zdeněk Haník, v Praze 24.1.2001,

PS:

Vystál jsem v sobotu dvouhodinovou frontu na výstavu Moneta v Paříži (0 stupňů, déšť), naštěstí jsem měl u sebe prostředek k průběžnému zahřívání. Nejlepší jsou stejně ty holky v kloboucích, proto jsem jednu dal na titulní foto místo Tapíra (jsou hezčí), aby to nakonec nevyznělo jako oslava viníka. A ještě: Paťas hraje stále dobře … ZH.