Kácí se v našem lese

  • Published in osobnosti tvoří dějiny
  • Hits: 2722

Stojím opět po letech po boku svého největšího volejbalového parťáka Josefa Vondrky. Bohužel zanevřel na volejbal, ale když zazní virtuální zvon našich osudů, potkáme se jaksi instinktivně a bohužel nás tento zvon tentokrát vyzval, abychom přišli vyprovodit spoluzakladatele „sportovně společenského“ tělesa „Čtveráci“ JARDU STANČA. Já vím, že bych měl začít, tím, že to byl jedním z největších volejbalových talentů československé a české historie, účastník Olympijských her 1972 a 1976, nahrávače, kterému se svého času klaněl celý svět … 
Stanco kaci se v lese

... ale to si nechám do článku, který jako předseda ČVS umístím na oficiální svazovou stranu. Mé osobní kroky se s Jardovými protnuly, při zakládání družstva pro vznikající antukovou ligu na konci osmdesátých a začátku devadesátých let minulého století. Protože „Stanko“, byl v pravém slova smyslu PAN NAHRÁVAČ, ač dvoumetrový a já vždy zakuklený smečař, ač 180 centimetrový, byla osa družstva Čtveráků jasná. Byli jsme tři Vondrka – blokař, Stančo – nahrávač, a já – „smečař“. Praxe vypadala tak, že jsme přizvali do družstva tu Hadravu, tu Jeřábka, tu Samka, tu Karla Pavlíka či Pavla Koukala a další a k tomu jsme přibírali další muzikanty, kteří hráli vedle volejbalu na regionální úrovni na nějaký hudební nástroj.Zpravidla dopoledne (ve skupinách) dostávali i šanci uplatnit se na hřišti volejbalově. Tak váleli za Čtveráky Pavel Krásný (banjo), Pavel Psohlavec (basa), Milda Vokáč – dnes ředitel hudebního festivalu Folková růže v Jindřichově Hradci (všechny nástroje). Teprve později, přišel do týmu Milan Fortuník a Milan Hadrava. Tak vznikli Čtveráci, kteří se potom stali nejúspěšnějším týmem antukové ligy. A především k této etapě se váže moje vzpomínka na Jardu. Když jsme si před pohřbem s Dědkem Pavlíkem a Jeffem dali kafe, ohlásil se Vondrka: „platím já, měl jsem k němu z vás nejblíž ...“, a nikdo neprotestoval. Vondrka a Stančo byli nerozlučnou dvojkou klíčových osobností československého nároďáku v sedmdesátých letech. Volejbaloví rytíři, kteří volejbalové řemeslo zvládli, jako málokdo v té době i potom. Michal Tučný, Petr Spálený a Věra Špinarová vyprovodili Jardu k nebeským bránám. Pohřební obřad byl prostý, lidí se sešlo nemnoho. Jarda Stančo měl věru pohnutý občanský osud, mnohé zklamal životní lehkomyslností, ale srdce měl veliké, o tom něco vím. Možná i právě proto stáli nad jeho rakví kromě mě, Dědek Bláha, Jirka „tapír“ Melichar, Jeff Vondrka, Milan Fortuník, Dědek Pavlík … většina z nás „zlobila“ a přece jsme byli naměkko s mírně zvlhlými zraky, proč nemusím doufám napovídat. Samozřejmě ho dále přišli vyprovodit jeho věrní Odoláci … A tak ti Járine posílám pár vzkazů:

Za český volejbal – dějiny našeho sportu na tebe nezapomenou a budou tě řadit vždy do nejvyšších pater své hierarchie …

Za Brno – odkud si vyšel, že Kódl, který tě objevil a vypiplal jako své dítě, už to má taky za sebou a čeká na tebe, aby ti znovu promluvil do duše …

Za Čtveráky – už nezpívají na turnajích po hospodách, kde ty jsi před dvaceti lety prodával „nejvýhodnější místa vedla kapely“, umísťoval jsi holky, abychom jim viděli do očí, a my šumaři jsme si připadali jako bluesoví králové …, ale přestože už současní Čtveráci nezpívají, volejbal hrají stále prvotřídně a můžeš klidně lenošit, žádnou ostudu jménu „Čtveráci“, u jehož zrodu jsi s námi stál, věru nedělají …

A ještě něco, Járine, jestli jsi to náhodou nezaslechl tam nahoru: Jeff, když jsme se loučili, mi šeptl (jenom mně, jenom důvěrně do ouška): „čoveče, zdenále, stejně měl Jarda ten volejbal nade všecko rád ..“ a plakal … znal tvou neklidnou duši nejlíp ze všech, sbohem …