Jiná norma: Juantorena …

  • Published in osobnosti tvoří dějiny
  • Hits: 2995

Již nějaký čas připravuji zcela jiný článek, ale i tentokrát svůj záměr přehodnotím, jelikož jsem navštívil o uplynulém víkendu Final four Ligy mistrů v Bolzanu a od OH 2008 jsem po třech letech opět viděl jev, který mě donutil zpomalit a němě zírat. Tehdy v roce 2008 to byla obranná hra Američanů a režie vedení týmu v podání Lloye Balla. Tentokrát to byl naprosto ojedinělý smečařský výkon. 

juantorena

Již před časem jsem na výjimečnost tohoto hráče upozorňoval, ovšem teď jsem viděl něco, pro co těžko hledám slova, abych nemusel používat nudné a věčně se opakující superlativy. Ten člověk, jménem Juantorena, měl ostatních 11 hráčů na hřišti natolik v moci, že je v několika okamžicích odsoudil do role křoví pro své sólo. Prostě od jisté chvíle finálového zápasu se na hřišti dělo, co on chtěl. Každý jeden servis měl charakter smeče, tj. převahu nad obranou, v tomto případě opouštím svou terminologii (zakládání útoku) a vnímám přihrávku Kazaně jako čistokrevnou obranou před náhlou smrtí z ruky Juantoreny (u smeče je to standardní jev, ale podání …). Každý jeden servis byl absolutní hrozbou a nadějí pro zisk bodu pro podávající stranu. Možná jsem trochu podlehl magii výkonu tohoto hráče, tak mi pod vlivem emocí možná něco uniklo, ale opravdu si nemohu vzpomenout, zda vůbec udělal v útoku nějakou chybu. Ale i kdybych se mýlil: ve chvíli, kdy se zdálo, že Kazaň přebírá otěže zápasu a Trentino vadne (konec třetího setu), vzal všechno do svých rukou, když bylo spoluhráčům zle a zvrátil zápas. To on byl strůjcem vítězství, Kaziyski se přidal, když už bylo družstvo zase nahoře. A Honza Štokr? ... Je o mně známo, že jsem jako reprezentační kouč vždy věřil více Davidu Konečnému. Ale taky je mně známo, že ctím činy. A titul evropského klubového šampiona, to je sakra čin. Honza dospěl k metě, kterou znají z našich hráčů jenom Pakosta a Novák (Samozřejmě Ticháček, Král …, ale nikoliv roli hlavních aktérů). Honza Štokr byl na hřišti, hrál dobře a bylo mi ho líto, když trenér poslal v závěru utkání místo něho Sokolova (Bulhar) a to ve chvíli, kdy by Honza již rozhodně dokráčel po boku svých spoluhráčů do vítězného konce. Sám vím, jak mě Láznička vytočil, když mě na poslední míč ve finále ligy proti Odolce v roce 1990, vystřídal na blok a vzal mi pocit vychutnat si na hřišti poslední míč finále a titul. Takže Honzo, neměl jsi to se mnou lehké, ale věř mi, že ti ten zasloužený vavřín ze srdce přeju, zasloužíš si ho, za svůj volejbalový život, za svou píli, a jsi důkazem i předobrazem pro mladé české kluky, kam se dá dojít třeba z Vysočiny.

I celé volejbalové představení v Bolzanu mě potěšilo volejbalovou kvalitou. Abych nepsal nějaké teoretické disputace, pokusím se shrnout své dojmy do několika bodů:

1.    Podání – domnívám se, že boom s plachtícím podáním, který nastal s příchodem nového typu míče v roce 2008, je pomalu u konce. Někteří přihrávači si v té době skutečně stěžovali na těžkosti s příjmem plachtícího naskočeného podání s tehdy málo „osahaným“ míčem. Myslím, že už došlo k !přihrávačské adaptaci“. Plachtící podání i nadále situačně činí potíže, dá se jím překvapivě vyvést z míry, ale body a efekt znemožnění založení útoku soupeře, činí opět převážně tvrdé smečované podání. Na významu dle mého soudu stouply varianty a modifikace smečovaného podání. Důvod spatřuji v tom, že proti plachtícímu podání se často postaví pouze dva přihrávači a třetí má klid pro útok. Typická taková  situace například nastával, když byl smečař Dynama Moskva Dante jako zadní hráč vykryt spoluhráči při plachtě soupeře a bez problému se soustředil na svou největší zbraň – útok „pipe“. Někteří hráči ovšem řeší tuto situaci naopak zkráceným smečovaným podáním, při němž se samozřejmě nelze stáhnout z přijmu. Nejdominantněji takové podání produkovali: Priddy, Diviš a Ball.

2.    Přihrávka – znovu se proti plachtě nasazují často prsty, z čehož asi nebude mít radost Jiří Melichar, který na semináři Honzy Svobody po MS, burácel „bagr je vše a prsty jsou mrtvé“, tak to jistě neplatí. Velmi často se objevovala přihrávka ve čtyřech hráčích se zapojením diagonálního hráče.

3.    Blokování – je především kázeň, důraz organizace.

4.    Útok – bohužel pro krásu volejbalu, ale musím znovu přiznat, že „obranný anachronismus“ Američanů na OH 2008 a Francouzů na ME 2009 znovu podlehl nadvládě útoku. Ligu mistrů vyhrál jasně nejlépe útočící tým: Trentino. A jakmile měl tým jednoho slabšího útočníka (Dynamo – Veres, Jastrzebski – Hardy) v kritických chvílích na to v takovéto konfrontaci dojel. Při komentování OH 2008 jsem se rozplýval na obrannou hrou Američanů a s nadějí hlásal „to je nový volejbal“, ovšem dnes musím konstatovat: byla to pouze dějinná epizoda. Samozřejmě se brání a kdo dokáže přidat nějaký ten bod obranou, má zvláštní bonus, ale nedá se nic dělat, vítězí útočníci. Na notu specifik útoku, zazpívám svou oblíbenou písničku: „pipe musí být naprosto samozřejmou součástí hry, nikoliv ozdobou“. Je to v současném volejbalu nejjistější řešení pro zisk bodu po dobré přihrávce.

5.    Nahrávači  - všichni čtyři vynikající, excelentní pink je naprostou samozřejmostí, rychlost nahrávek … to už je ohraná písnička.

Poselství, které mě nechce a nechce opustit: při pohledu na to, jak nesmírně důležitý je post přihrávajících smečařů, jejichž kvalita je přímo úměrná výsledku (na tomto turnaji: Dante, Kaziyski, Juantorena, Priddy, Diviš, Tetuchin … a dále vzpomeňme historii vítězů za posledních 20 let – Bernardi, Cantagali, Papi, Grbič, Vujevič, Giba, Dante)  a jak málo se jich v Čechách za posledních dvacet let „urodilo“, nemohu se ubránit dojmu, že to neděláme dobře. Nikdo mi nenamluví, že se u nás typy pro tento post nerodí. Spíš je to jinak, asi se brzy vzdáváme, protože vymodelovat přihrávajícího smečaře znamená udělat ze dvou typů jeden, a to je „hokna“, jak říkají Brňáci. A my s tím asi nemáme trpělivost. Tak se opakovaně přimlouvám, pokuste se z každého vysokého kluka dělat napřed přihrávajícího smečaře, a vydržte to co nejdéle (Kazyiski a Juantorena nejsou rovněž žádní přihravší „lumeni“), jinak žádného českého Juantorenu nikdy nenajdeme. A pokud mě zrak neklamal, Final four v uplynulém víkendu byl plně v režii přihrávajících smečařů.

V Nymburce dne 28.3.2011, Zdeněk Haník