Honzovy tři pruty

  • Published in osobnosti tvoří dějiny
  • Hits: 2622

Nemám problém si přiznat, když jsem se mýlil. Nedělá mi to potíže, jelikož vím, že se takovým poznáním člověk vyvíjí. Naopak, kdo si o sobě myslí, že se nemýlí, je v bludu již od začátku a setrvává v něm. Přiznat si, že se něco děje jinak, než člověk předpokládal, samozřejmě trochu bolí, ale bolest patří k životu stejně jako slast, jedno bez druhého není možné... 

Stokr 1

... Na druhé straně personální hráčská prognóza patřila spíše k mým silnějším disciplínám v trenérském řemesle. Když byste si například otevřeli knihu Volejbalové trůny a kanály z roku 2002 a navíc četli trochu i mezi řádky, můžete se přesvědčit. Dnes chci ovšem psát o jedné prognóze, kdy „jsem trefil kozla“ … Tušíte správně – jde o příběh velkého českého Honzy. Každá pohádka oslavuje nějakou výraznou vlastnost: trpělivost, odvahu, chytrost, charakternost a tak. Moje pohádka oslaví nezměrnou vůli, skromnost, pracovitost a víru. Po dlouholetých trenérských zkušenostech vím, že dojít na absolutní vrchol ve volejbalu na mezinárodní úrovni znamená „tři pruty“: talent + somatické předpoklady + vůle, resp. pracovitost.Ty doby, kdy někdo dokázal uspět na mezinárodním poli pouze s dvěma pruty, s tím, že jeden prut byl výraznější než ostatní, jsou prostě pryč. Vrcholový sport nabyl takové podoby, že už je těžké hledat rezervy, a tak jsou dnes fakticky „tři pruty“: absolutní talent + absolutní somatické předpoklady + absolutní vůle, resp. pracovitost. Už je trochu anachronismem ptát se: „co je víc vůle nebo talent?“, odpověď je: obojí , a nebo „z kola ven“. Známe mnoho českých volejbalových příběhů, které vypadaly slibně a nakonec skončily u „kdyby“ nebo „ale“. Zpívám dokola otřepanou písničku, že věřím činům. Kdo v mezinárodním volejbalu skutečně něco znamená je buď v elitním italském, polském či ruském týmu, případně v týmu, který něco znamená v Lize mistrů. A jedním z nich je Honza Štokr. Vyhrál letos ligu mistrů i nejlepší ligu světa: italskou A1. Není, co dodávat, řekl bych … přesto něco dodám. Honza byl vyhodnocen nejužitečnějším hráčem finále. Už jsem tady jednou zmiňoval, že sice hraje vedle tandemu dvou nejlepších smečařů světa, Juantoreny a Kaziyského, ale myslíte si, že vedle takových es by mohl hrát druhotřídní hráč? Nikoliv. Do družstva Trenta této doby patří pouze nejlepší z nejlepších. Mluvil jsem zde o třech prutech a Honza má absolutní somatické předpoklady, absolutní vůli, ale určitě nemá absolutní talent, jako třeba Ticháček, Pláteník nebo Lébl. Ale jeho pracovitost, skromnost, touha se zlepšovat a pokora mají takovou hodnotu, že na ten vrchol nakonec doputoval. Pavel Nedvěd taky nebyl Zidane, ale přidal něco navíc, a proto dosáhl na zlatý míč. Příběh Nedvěda i Štokra má přídech amerického filmu, které mají tendenci být sentimentální. Ale Honza Štokr je český kluk z masa a kostí, který dobyl volejbalový svět, přestože se musel vyrovnávat s dílčími deficity. Přiznávám upřímně, že i mě tyto deficity zmátly. Ve mnou vedeném nároďáku zůstal ve stínu Davida Konečného, kterého ctím i nadále, ale Honza mi svým příběhem ukázal, že jsem mu křivdil a že jsem měl mít více trpělivosti. Jsem člověk přející, tak ti to Honzo, přeju. Jsi jeden z mála českých světových hráčů, dokázal si v jedné sezóně, to, co žádný český hráč před tebou. Hluboká poklona …

Zdeněk Haník, v Nymburce 23.5.2011