Holky jsou lepší …

  • Published in o ženách a růžích
  • Hits: 2759

Můj vlastní děd z otcovy strany Karel Haník, byl sice „pouze“ zednický mistr v Hlubyni na Příbramsku, ale platil za největší osobnost v obci. Pravidelně jezdil do Prahy, oblékal se podle nejnovější módy, měl první rádio ve vsi. Hrál vášnivě karty a podle slov mého otce byl typický „vyhrávač“. Jednou prý stála ráno před domem kráva, kterou vyhrál předcházející večer (samozřejmě nemohu vyloučit, že ta historka je trochu nafouklá). Možná měl rád holky (o ty dnes taky trochu půjde), ale o tom otec vždy pomlčel... 
zeny porcelan 1

 

... Nepoznal jsem dědu osobně, zemřel, když bylo mému otci 11 let, krátce před začátkem druhé světové války. Děd Karel byl prostě na jedné straně frajer, na druhé straně asi trochu zlobil. Říká se v našem rodě, že jsem trochu po něm. Můj otec je už trochu jiného ražení, duchem intelektuál, romantik, idealista a velice hodný člověk. Svou tolerancí mi umožnil, aby se rozvíjela moje složitá a kontroverzní povaha. Táta na mě od malička přenášel zásadu dědy Karla: největší ctností chlapa je, že drží slovo. Přestože jsem byl velmi nezdárné dítě, jak už jsem několikrát psal, tuto zásadu se otci podařilo mi vštípit. Dokonce tak, že jsem v jejím uplatňování přehnal míru v tom, že jakmile někdo nedodržel tuto zásadu vůči mně, zpravidla jsem s ním přerušil vztahy. Teprve až po návratu do Čech po deseti letech působení v Rakousku, jsem poznal, že v aplikaci této zásady musím slevit. Ne, že bych rodinné poselství sám důsledně nedodržoval, ale už jsem se neurážel, když někdo porušoval dané slovo. Řekl jsem si pro sebe, není ti dvacet, musíš se smířit s tím, že svět nešlape jako švýcarské hodinky. Velmi striktně jsem si tedy vymezil skupinu lidí, před kterými „chodím nahý“, tedy mám k nim takovou důvěru, že je nehlídám a ostatní pro jistotu hlídám ve výrocích a činech. Lépe řečeno počítám s tím, že se prostě slovo nedrží. Za posledních pět let, v posledním roce obzvláště, jsem ovšem nabyl dojmu, že s dědovou zásadou začínám pro současný svět být poněkud směšný. Jinak řečeno: držet slovo a počítat s tím, že je slovo drženo, je nestandardní chování. Například výroky typu: „…Nechápeš? Situace se změnila, to jsem říkal předtím, ale teď říkám toto …“ nebo „nehraj si tady na svatouška, vývoj je jiný …“, případně „… na to se teď nikdo neptá, netahej sem ideály…“. V horším případě se nedodržení dohody ani nekomentuje. Gentleman agrément začíná mít cenu toaletního papíru. Takový stav už by mohl ohrožovat můj pevný bod v životě. Lež (nebo obratná manipulace s pravdou ve smyslu účelu) jako princip se snad dokonce stává standardem. Nevzdávám se, děde Karle, ale adaptace na tento stav je obtížná.

A pak jsou tu holky. Dovedou být i kruté, mimo jiné i proto, že jejich biologickou úlohou je zachování rodu, a jakmile se potomstvo dostává do ohrožení, jednají naprosto pragmaticky a nekompromisně, city stranou. S holkami se neuzavírá gentleman agrément, mohou jej stěží dodržovat, protože sledují jiný cíl, daleko praktičtější než nějaké ideály. Ale mají jinou obrovskou přednost. Když se opravdu rozhodnou, pak táhnou. Je v tomto případě lhostejné, zda jde o vztah s mužem nebo něco jiného. Myslím, že holky chtějí být muži vedeny, ale nechtějí, aby se jim stříhala křídla. Dále si myslím, že chlap nemusí ženskou hlídat, když je pro něho rozhodnutá. A naopak, když se ženská rozhodne to s chlapem skoncovat, je stejně nessmlouvavá a důsledná jako v opačném případě. Chlap v takovém případě udělá nejlíp, když rychle zmizí. Pokud se v takovém případě začne dožadovat se lásky, stává se zpravidla v očích ženy ubožákem.

Tento „ženský princip“ to u mě poslední dobou začíná vyhrávat. Dokud jsem byl aktivní hráč, tak jsem nade vše miloval „mužský princip“, který vyhrává zápasy v kolektivní hře, a jehož podle mě ženy nejsou schopny. Je to jakýsi druh mužského idealismu. Hrát pro vlajku, pro národ, pro ideál, pro partu, pro čest … Z tohoto důvodu se mi zdá sport stále nesmírně čistý oproti jiným společenským hrám a pravá nefalšovaná chlapská hra, to je vášeň a slast. Čím víc ovšem hraju ty hry společenské, kde jsem (bohužel asi marně) očekával onu chlapskou herní etiku, noblesu a chlapský herní idealismus, tím více mi voní „ženská biologická strategie“, která dokáže hladit i nekompromisně trestat, opouštět i být věrná až za hrob. Zdá se mi v jistém směru přehlednější a spolehlivější. Žena je naše druhé já, které se k nám chová, jak se chováme my k němu. Možná jsem tento názor získal až věkem? Nevím, v poslední době se mi zdá, že „holky jsou lepší“.

Zdeněk Haník, v Praze 4.4.2011

PS: Chlapi! kteří souhlasíte a nepokládáte chlapskou čest za rozmar, držme lajnu …