Volejbalová škola pana Kadeřábka - Kapitola VIII

  • Published in Michal Němec
  • Hits: 2116

Hurááááááá... zaječel vysoký pronikavý hlas a na tři vteřiny zcela ovládl atmosféru ztichlé haly. Stovky očí se obrátily, odkudže to nadělení přichází a pak následoval uvolňující smích, doplněný uznalým potleskem. Paní Kadeřábková nic nechápala. Až doposud se její křik vždy spolehlivě rozpustil v mnohohlasém sboru a teď najednou tohle. Na okamžik si připadala, jakoby tam stála úplně nahá bez kousku oděvu  a celé hlediště, ba celý svět, při tom sledoval její nesmírnou zdrcující hanbu. To už si také všimla, že ruka rozhodčího neukazuje na českou stranu (jak předpokládala), ale na soupeřovu a bod tudíž získávají Američané. „Áááááách...“, řekla na vysvětlenou a obličej cudně ukryla do bezpečí rozložité plece svého muže. „Co blbneš maminko“, zeptal se pan Kadeřábek citlivě a Stanley vyslal do hry další dělové podání. „Pořádný volejbalový trenér by na mistrovství světa rozhodně neměl chybět“, prohlásil pan Kadeřábek. „Už jsi někdy byla v Anconě?“ dodal ledabyle a jeho žena ihned věděla, že se podívá do Itálie. Co ovšem zatím ještě nevěděla, bylo, že se tam podívá hned příští den.

Hurááááááá... zaječel vysoký pronikavý hlas a na tři vteřiny zcela ovládl atmosféru ztichlé haly. Stovky očí se obrátily, odkudže to nadělení přichází a pak následoval uvolňující smích, doplněný uznalým potleskem. Paní Kadeřábková nic nechápala. Až doposud se její křik vždy spolehlivě rozpustil v mnohohlasém sboru a teď najednou tohle. Na okamžik si připadala, jakoby tam stála úplně nahá bez kousku oděvu  a celé hlediště, ba celý svět, při tom sledoval její nesmírnou zdrcující hanbu. To už si také všimla, že ruka rozhodčího neukazuje na českou stranu (jak předpokládala), ale na soupeřovu a bod tudíž získávají Američané. „Áááááách...“, řekla na vysvětlenou a obličej cudně ukryla do bezpečí rozložité plece svého muže. „Co blbneš maminko“, zeptal se pan Kadeřábek citlivě a Stanley vyslal do hry další dělové podání.

„Pořádný volejbalový trenér by na mistrovství světa rozhodně neměl chybět“, prohlásil pan Kadeřábek. „Už jsi někdy byla v Anconě?“ dodal ledabyle a jeho žena ihned věděla, že se podívá do Itálie. Co ovšem zatím ještě nevěděla, bylo, že se tam podívá hned příští den. „Volal Jirka Havlíček, že se uvolnily dvě místa, je to i s ubytováním, odlet zítra v osm ráno z Ruzyně, odpoledne hrajeme s Američanama“. To bylo vlastně jen suché konstatování neodvratitelné skutečnosti a tak paní Kadeřábková zareagovala pouze nenápadným obrácením očí v sloup a po krátkém zaváhání začala pakovat. „Alespoň si, maminko, trochu odpočineš!“, zněla poslední instrukce.

Nutno říci, že pan Kadeřábek v sobě cestou, po velmi soustředěném přemýšlení, objevil jakousi zvláštní zodpovědnost. Něco mu říkalo, že jeho přítomnost na zápase přinese našim barvám štěstí, ba přímo vítězství, a naopak jeho absence by mohla mít pro český tým fatální následky. S tímto pocitem, nebo spíše vědomím nastoupil do hlediště, kde právě začalo rozcvičování. Paní Kadeřábková byla trochu nesvá. Hala jí připadala příliš velká, světlo zbytečně intenzivní, lidí strašně moc a hlavně ty rány jak hráči mlátili míčem o zem... Co má tohle s volejbalem společného, vzpomínala ustrašeně na své malé volejbalové holčičky. Rozhodčí Zaaban z Egypta však nekompromisně fouknul do píšťaly a zápas začal. Stejně jako ostatní byli i Kadeřábkovi ihned stržení napínavým bojem na palubovce a když Štokr poprvé svými esy poslal Česko do vedení, jejich nadšení neznalo mezí. „Jedéééém...“, řval pan Kadeřábek a osmělená paní Kadeřábková mu o oktávu výš zdatně přizvukovala. První set 25:19, jasné vítězství. „Kdyby tady tak mohly být naše holky...“, zasnil se na chvíli pan Kadeřábek a v duchu se viděl, jak jim vše bude popisovat a předvádět. Ale už začal druhý set. Češi vedli 2:0, jenže Američané se zlepšili a obrátily na 6:8. Kouč Svoboda si vzal time, ale nebylo to nic platné, Česko prohrávalo o čtyři body. V srdci pana Kadeřábka lehce zahlodaly pochybnosti, ale v zápětí si uvědomil, že pokud je tady, jeho mužstvo přeci musí vyhrát. Ihned se to projevilo na skóre, pětibodová šňůra znamenala srovnání kroku. Za bouřlivého povzbuzování přešel set opět do koncovky a Štokr ho nekompromisně ukončil. 25:22 a dva nula na sety „Já jsem to věděl“ povzbuzoval se pan Kadeřábek a obejmul svou ženu tak pevně až v ní zahrkaly kosti. Třetí set byl vyrovnaný, Češi bojovali jak o život. Krištof bravurně řídil obranu v poli a Ticháček neomylně distribuoval míče útočníkům Popelkovi, Pláteníkovi, Konečnému, Veselému a samozřejmě i neudržitelnému Štokrovi. Bojovalo se o každý míč, napětí dosáhlo vrcholu. Pak, do momentu úplného ticha, přišlo to halasné „Huráááááá...“ paní Kadeřábkové a tím jakoby se zápas definitivně rozhodl. Češi odskočili Američanům o tři body a nic na tom nezměnily ani projektily, které z podání vysílal holohlavý Stanley. Následovala koncovka. Egypťan Zaaban sice ještě připískl Američanům jeden bodík, ale když přišel Popelkův přímý bod z podání, znamenalo to mečbol. Poslední míč zápasu si Američani zahodili sami. Tři nula na sety - velké vítězství nad olympijskými vítězi. „Maminko, my jsme ti Amiky dostali“ hulákal pan Kadeřábek blaženě, „Huráááááá...“ odpověděla mu paní Kadeřábková, protože jí narychlo nic jiného nenapadlo.

Pan Kadeřábek si byl dobře vědom svého významu při vítězství Českého družstva. Navíc měl teď pocit, že i paní Kadeřábková v tom hraje určitou, nikoli bezvýznamnou, roli. A protože, coby zodpovědný člověk, věděl co je jeho povinnost, došlo k tomu, k čemu dojít muselo: „Maminko, nedá se nic dělat, zůstáváme v Itálii. V sobotu máme Kamerun“, řekl a obejmul paní Kadeřábkovou až v ní (ten den již podruhé) zahrkaly kosti.

Michal Němec, 2. 10. 2010