Volejbalová škola pana Kadeřábka – Kapitola VII

  • Published in Michal Němec
  • Hits: 2016

Pan Kadeřábek si otřel zpocené čelo a, jak se tak marně snažil dostat kapesník zpátky do kapsy, zjistil, že se mu třesou ruce. Nápadně zrychlený dech hlasitě běhal jeho nosními dírkami a nohy nezadržitelně stepovaly v rytmu splašeného kvapíku. Takhle nějak hospodský Bednář popisoval svůj stav krátce před prvním infarktem, uvědomil si pan Kadeřábek a zaskočen sám sebou rychle vstal, popošel dva kroky dopředu a zatleskal. „Klid holky, nic se neděje,“ řekl, aby se uklidnil, a pro jistotu se usmál, jakože přesně takhle si to představuje. Ještě při zahájení nepochyboval, že vlastně o nic nejde, děvčata si vyzkouší hru proti doopravdickému soupeři a bude. Dokonce si už několik dní představoval nadhled, ba téměř jakousi stoickou moudrost, která z něj bude vyzařovat, až z lavičky povede své družstvo. Jeho nitro se však rozhodlo jít jinou cestou. Po pár minutách hry očima hypnotizoval každý míč a dal by cokoli, jen aby se děvčatům dařilo. Zajímavé navíc bylo, že tak trochu přál i hráčkám soupeře, protože ve svém začátečnickém nadšení byly stejně roztomilé a nemotorné jako ty jeho. Pohlcen hrou pak zcela zapomněl na svou důstojnost a podivnými grimasami i poněkud nekoordinovanými pohyby doprovázel každý míč, až to vypadalo, jako by běhal z jedné strany na druhou a hrál sám proti sobě. Pinkal, bagroval, radoval se i smutnil, až k sobě poutal víc pozornosti než samotné utkání. „Ale, tatínku…, trochu se ovládej,“ řekla nenápadně paní Kadeřábková a rozhodčí odpískal konec prvního setu. Pan Kadeřábek si s překvapením uvědomil, že ten set byl vítězný. Projela jím hřejivá vlna pýchy a koutky se mu roztáhly do širokého úsměvu.

Pan Kadeřábek si otřel zpocené čelo a, jak se tak marně snažil dostat kapesník zpátky do kapsy, zjistil, že se mu třesou ruce. Nápadně zrychlený dech hlasitě běhal jeho nosními dírkami a nohy nezadržitelně stepovaly v rytmu splašeného kvapíku. Takhle nějak hospodský Bednář popisoval svůj stav krátce před prvním infarktem, uvědomil si pan Kadeřábek a zaskočen sám sebou rychle vstal, popošel dva kroky dopředu a zatleskal. „Klid holky, nic se neděje,“ řekl, aby se uklidnil, a pro jistotu se usmál, jakože přesně takhle si to představuje. Ještě při zahájení nepochyboval, že vlastně o nic nejde, děvčata si vyzkouší hru proti doopravdickému soupeři a bude. Dokonce si už několik dní představoval nadhled, ba téměř jakousi stoickou moudrost, která z něj bude vyzařovat, až z lavičky povede své družstvo. Jeho nitro se však rozhodlo jít jinou cestou. Po pár minutách hry očima hypnotizoval každý míč a dal by cokoli, jen aby se děvčatům dařilo. Zajímavé navíc bylo, že tak trochu přál i hráčkám soupeře, protože ve svém začátečnickém nadšení byly stejně roztomilé a nemotorné jako ty jeho. Pohlcen hrou pak zcela zapomněl na svou důstojnost a podivnými grimasami i poněkud nekoordinovanými pohyby doprovázel každý míč, až to vypadalo, jako by běhal z jedné strany na druhou a hrál sám proti sobě. Pinkal, bagroval, radoval se i smutnil, až k sobě poutal víc pozornosti než samotné utkání. „Ale, tatínku…, trochu se ovládej,“ řekla nenápadně paní Kadeřábková a rozhodčí odpískal konec prvního setu. Pan Kadeřábek si s překvapením uvědomil, že ten set byl vítězný. Projela jím hřejivá vlna pýchy a koutky se mu roztáhly do širokého úsměvu. „Dobře děvčata, dobře, dobře…,“ opakoval pořád dokola, protože na nic jiného nepřišel. Daleko praktičtější paní Kadeřábková mezitím pofoukala Katce a Jiřince drobná zranění, Marušku poslala vyčůrat a Hance zpravila rozmotaný culík. I druhý set se nad očekávání podařil a radost z vítězství neznala mezí.  

„Jak to vidíš, maminko?“ ptal se už několik týdnů pan Kadeřábek své ženy, ale ta jen kroutila hlavou: „Nevím, tatínku, to záleží na tobě…“ Kdy vlastně začít, to byl kardinální rébus, jehož řešení pan Kadeřábek nemohl najít. Z příruček se toho příliš nedozvěděl a nikdo mu s určitostí nedokázal poradit, jak to má být, aby to bylo správně. „Víš, záleží na mnoha věcech…,“ slýchával z úst zkušenějších kolegů. A to bylo víceméně všechno. S děvčaty pilně trénovali, ale k volejbalu bylo stále ještě daleko, na druhé straně ovšem cítil, že bez hraní to nejde. „Když nebudeme hrát, tak to ty holky přestane bavit!“ honilo se mu hlavou. Prostě nevěděl a popravdě nevěděl, ani když se konečně rozhodl družstvo přihlásit na první turnaj. Jen z té odvahy několik dní ani pořádně nespal.

Teď bylo dávno po všem, nad míru spokojený pan Kadeřábek seděl doma v kuchyni a pil pivo. Vůbec nevadilo, že další tři zápasy se zkušenějším soupeřkami prohráli. Už totiž věděl, že udělal dobře. Docházka na tréninky se od té doby výrazně zlepšila a snaha, přístup i nadšení byly stoprocentní. „Ono to půjde,“ zašeptal blaženě orosené sklenici, aby hned vzápětí významně zahlaholil: „Slyšela jsi něco o Klapzubově jedenáctce, maminko?“ „Ano, tatínku, samozřejmě,“ odpověděla paní Kadeřábková a do srdce jí vstoupilo jakési neurčitě zneklidňující tušení. Chvíli přemýšlela a pak, spíš jen tak pro sebe, ustaraně vzdychla „Kadeřábkova šestka“.

Michal Němec