Volejbalová škola pana Kadeřábka, Kapitola VI

  • Published in Michal Němec
  • Hits: 2223

Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4 Pan Kadeřábek se cítil krásně. Kolem hlavy mu kroužily blikající hvězdičky, na tmavomodré obloze létaly komety, andělský chór čarokrásně zpíval. Přesně tak si to pamatoval z jedné kreslené pohádky, kde na hlavního hrdinu spadl strop i s klavírem, a přesně tak to teď bylo ve skutečnosti. Na pana Kadeřábka ovšem nic nespadlo, naopak, on padl na zem a zlomek času  pobyl v blaženém nekonečnu. Vzápětí se ovšem zvedl a bloudícíma očima hledal své místo na hřišti. Když se za několik okamžiků definitivně vzpamatoval, vyloudil na tváři úsměv (jakože se nic neděje) a pokračoval ve hře. Jinak se mu ovšem utkání vydařilo. Samotné hraní volejbalu mu dělalo největší starost, ale pak zjistil, že to zase tak strašné nebude, protože kromě jednoho bývalého profesionála nikdo nad ostatní příliš nevyčníval. Pravda, byl nejstarší, ale pohyblivost nahradil předvídavostí a bojovností, a protože měl stále ještě dobré reakce, bez větších problému i přihrával. Na síti to sice ze začátku bylo všelijaké, ale když na konci prvního setu bývalého profesionála zablokoval, jeho sebevědomí se přifouklo tak, že začal pokládal jeden míč za druhým. Proč ovšem, po tolika letech, se sto třiceti kily živé váhy, z ničeho nic hodil  rybu to sám netušil . Prostě letěl míč a hop!... a už tam byla – krásně vysoká a skočená pěkně do dálky. Do smrti na to nezapomene. V hlavě mu ještě lehounce dozníval vesmír, ale zápas už naštěstí skončil a on byl  shledán „Schopným zapojit se jako hráč do volejbalového utkání“. Huráááááááá! … (Kresba: Kakalík)
Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4

Pan Kadeřábek se cítil krásně. Kolem hlavy mu kroužily blikající hvězdičky, na tmavomodré obloze létaly komety, andělský chór čarokrásně zpíval. Přesně tak si to pamatoval z jedné kreslené pohádky, kde na hlavního hrdinu spadl strop i s klavírem, a přesně tak to teď bylo ve skutečnosti. Na pana Kadeřábka ovšem nic nespadlo, naopak, on padl na zem a zlomek času  pobyl v blaženém nekonečnu. Vzápětí se ovšem zvedl a bloudícíma očima hledal své místo na hřišti. Když se za několik okamžiků definitivně vzpamatoval, vyloudil na tváři úsměv (jakože se nic neděje) a pokračoval ve hře. Jinak se mu ovšem utkání vydařilo. Samotné hraní volejbalu mu dělalo největší starost, ale pak zjistil, že to zase tak strašné nebude, protože kromě jednoho bývalého profesionála nikdo nad ostatní příliš nevyčníval. Pravda, byl nejstarší, ale pohyblivost nahradil předvídavostí a bojovností, a protože měl stále ještě dobré reakce, bez větších problému i přihrával. Na síti to sice ze začátku bylo všelijaké, ale když na konci prvního setu bývalého profesionála zablokoval, jeho sebevědomí se přifouklo tak, že začal pokládal jeden míč za druhým. Proč ovšem, po tolika letech, se sto třiceti kily živé váhy, z ničeho nic hodil  rybu to sám netušil . Prostě letěl míč a hop!... a už tam byla – krásně vysoká a skočená pěkně do dálky. Do smrti na to nezapomene. V hlavě mu ještě lehounce dozníval vesmír, ale zápas už naštěstí skončil a on byl  shledán „Schopným zapojit se jako hráč do volejbalového utkání“. Huráááááááá! …

 

Pana Kadeřábka čekala ještě závěrečná zkouška. Vše probíhalo vcelku hladce, drobná zaváhání zavinila hlavně nervozita: např. při popisu svalové skupiny zajišťující přihrávku bez lokomoce zaměnil sval bedrokyčlostehenní za sval pološlašitý a také poněkud popletl tříkrokový rozběh u leváka. Pak se však uklidnil a nic už nemohlo pokazit dobrý a sebejistý dojem, kterým působil. Připravil se opravdu velmi dobře.  „Ano, nahrávka“, řekl odhodlaně. Pak se postavil do pozoru a rychlým, nezadržitelným tempem vyrazil vpřed: „Nahrávka je přesné odbití míče na jednoho ze spoluhráčů tak, aby mohl útočit. Je to druhé odbití ze tří možných s cílem připravit útok vlastního družstva. Zpravidla je prováděna specialistou nahrávačem, někdy i jiným hráčem. nejčastěji se k nahrávce využívá odbití obouruč vrchem, někdy i jiná odbití“. Konec své řeči doprovodil postojem „pohov“ a vše doplnil vítězným úsměvem. „Jak by jste odbití vrchem obouruč popsal?“, přilétla ihned další otázka. Pan Kadeřábek (opět v pozoru) však bez zaváhání spustil: „Základní technice odbití vrchem obouruč předchází zpravidla výchozí postoj, přesun do střehového postoje, dále přesun na místo odbití. V momentu odbití jsme postaveni pokud možno čelně na směr odbití. Chodidla jsou od sebe vzdálená na šíři boků, jedna noha může být mírně vysunutá vpřed, hlava je zvednutá, oči neustále sledují míč. Paže jsou také zvednuté, lokty nad úrovní ramen. Ruce, připravené blízko obličeje tvoří tzv. košíček a  jsou v  zápěstích zvrácené zpět...“. Pan Kadeřábek  neustále zrychloval, jakoby měl obavy, že nestihne říct všechno. Slova i věty z něj pádily rychlostí splašeného koně a bylo velmi nepravděpodobné, že zkoušející ještě stačí sledovat jak to do sebe vlastně zapadá. Ostatní frekventanti jen vyjeveně zírali a kdyby rozjetý řečník právě recitoval zprávy o počasí, nepochybně by mu věřili úplně stejně. „...Po odbití ještě okamžik pokračuje natahovací pohyb těla a paže při tom jdou až do úplného propnutí“, zakončil pan Kadeřábek kulometným tempem svou řeč a opět si dal „pohov“.  „Ano“, řekl jeden ze školitelů poslušně, zatímco jeho pohled neklidně bloudil v papírech na stole. Pak ještě padlo několik otázek na téma kondiční příprava, regenerace, základy herních kombinací, psychologie vedení družstva v utkání a po stejném počtu bleskurychlých odpovědí byl zkoušený ze zkoušky propuštěn.

 

Paní Kadeřabková měla prapodivný pocit. Představovala si, že takhle nějak musí být ženám, které čekají zda-li se jim muž vrátí z moře, z horolezecké výpravy , nebo dokonce (hrůza pomyslet) z války. Co chvíli chodila před dům a vyhlížela mohutnou postavu svého muže, ale ta nepřicházela. Byla noc, už nejméně po dvacáté jí monotónní hlas sdělil že „volaný účastník není dostupný“ a zoufalé ženě se hlavou začaly honit ty nejčernější myšlenky. „Co když... co když!“ volalo na ní ze všech koutů, až se jí po tvářích spustily velké bolestné slzy. „Copak se stalo maminko“, zeptal se náhle známý hlas a kolem ramen ji objala velká mužská ruka. „Tatínku... ty ses vrátil!“ vzlykla paní Kadeřábková. „Tak... tak jak to dopadlo?“ zeptala se šťastna, že vidí svého muže živého a zdravého. „Jsem trenérem 3. třídy maminko“ odpověděl pan Kadeřábek pohnutě a oba se dojetím rozplakali.