Kadeřábek XVI

  • Published in Michal Němec
  • Hits: 1907

Kaderabek_16„To se na to vyseru!“, zaburácel hlas pana Kadeřábeka. Jeho žena od něj tak silný výraz už dlouho neslyšela, odložila proto pinzetu na obočí a opatrně nahlédla do obýváku. „Ten krám vyhodíme a hned zejtra to pudu vodhlásit“, pokračoval muž a zatímco prstem pravé ruky probodával vzduch směrem k televizní obrazovce, levou rukou do sebe rozčíleně hodil frťana slivovice. Bylo zřejmé, že kdyby měl kord, tak by krásná plazmová televize ležela i s hlasatelem zapíchnutá na zemi. „Co se děje tatínku?“, zeptala se žena konejšivým hlasem ošetřovatelky. „Co se děje! Co se děje...! Když bych včera chtěl vidět finále ve volejbalu museli nutně dávat fotbal, když se těším na fotbal, tak z ničeho nic je tam hokej, až se budu chtít dívat na hokej budou třeba gorodky a kdybych snad náhodou chtěl gorodky, tak je operativně nahraděj diskusním pořadem. Kterej vůl...!?“.

A protože se mu v rozrušení mysli nedostávalo dalších slov, uchopil prudce dálkový ovladač a s výrazem hlubokého opovržení televizi vypnul.

 

„Máš pravdu tatínku, vždyť my jí stejně nepotřebujeme“, řekla paní Kadeřábková a odebrala se zpátky ke své pinzetě. Pan Kadeřábek ovšem cítil podivný neklid, neboť byl zvyklý, že televize je téměř neustále puštěná a tak ho nezvyklé ticho poněkud znervózňovalo. Navíc hráli Slováci s Rusama a vlastně by se docela rád koukal. „Mám svou hrdost“, zabručel však uraženě a místo televize otevřel trenérské zápisky. Hned mu padlo do očí jedno jméno: „Adélka... Adélka...“ opakoval si zamyšleně„ Je šikovná, dlouhá, pálí jí to...“, tužkou při tom kreslil na roh papíru spirály a kolečka, „Je v ní něco takovýho..., ale jak to uchopit...?“. S Adélkou si už nějaký čas nevěděl rady, „Asi by z ní mohla bejt skvělá blokařka...“, zkoušel svou oblíbenou mantru, ale jako vždy se nepřesvědčil. Nicméně jeho mysl, zjitřená televizními peripetiemi se pomalu zklidňovala a z podvědomí se dralo nahoru něco, čemu zatím ještě nerozuměl. „Adélka... Adélka...“, v jakémsi polospánku se v něm rozhostil zvláštní nadpozemský klid. Mimo prostor i čas se mu zjevovaly myšlenky, jako by seděl v kině a ony, promítané na plátno, před ním spořádaně deflovaly. Jedna za druhou ukázněně přicházely a zase odcházely, stal se pozorovatelem - nepřemýšlel, nehodnotil, jenom se díval. Bylo to příjemné a občerstvující, navíc měl dojem, že problém se řeší tak nějak sám od sebe a není třeba zasahovat. Tiše seděl a sledoval, co se v něm právě odehrává. „Ano... ano!“, vyskočil ovšem náhle, „to je přece vono... dyť je to jasný jak facka. Maminko kde si...?“. Pan Kadeřábek do sebe obrátil další slivovici a vypadal, jako když právě vyhrál v loterii. „Z Adélky uděláme nahrávačku!“, hlaholil šťastně a hrnul se do koupelny. Paní Kadeřábková však už dávno ležela v posteli a trpělivě čekala, co zase přijde. „Adélka bude nahrávačka, to je jasný...!“, radoval se náhle osvícený trenér. „Ano tatínku, já jsem si to vždycky myslela...“, trpělivě přikyvovala rozespalá žena. „Nic sis nemyslela, na to sem právě teď přišel! A vidíš to... místo abych čuměl na nějakej blbej fotbal, tak mě napadaj takovýhle geniálni věci. Nahrávačku z ní uděláme, huráááá..., to budou všichni čumět...“. „Hm, nejvíc asi ona“, poznamenala paní Kadeřábková věcně. To rozdováděného génia poněkud ochladilo, „No jo, nějak jí to vysvětlím...“, řekl o poznání střízlivěji a šel si pustit televizi. Zrovna hodnotili skončený zápas Slovenska s Ruskem a pan Kadeřábek byl rád, že se nedíval, protože vyhráli Rusové. Další slivovice ho rozlítostnila, „Proč v tý bedně nemůžou dávat víc volejbalu, dyť je to takovej pěknej sport...“ honilo se mu hlavou. Jenže jak o tom všem usilovně přemýšlel, pomalu, ale jistě ve svém křesle usnul.

 

Zatímco se na obrazovce konečně objevil Real s Barcelonou, panu Kadeřábkovi se zdál podivný sen: Klečel před svatým obrázkem šéfa sportovní redakce České televize a prosil o milost pro volejbal. Celý se ve svém snažení chvěl, dokonce i slzu uronil. Až v tom, z ničeho nic, obrázek ožil a začal mluvit: „ Tvá vroucí modlitba Františku, dolétla až k mým uším a díky tobě jsem si volejbal nad všechny sporty zamiloval“, vznášela se vzduchem sladká slova. „Ó díky... díky..., vrněl vděčně pan Kadeřábek, a šéf redakce pokračoval: „Od teď, milý Františku, bude volejbal...“. Ale přesně v tomto okamžiku do děje zasáhla paní Kadeřábková.„Tatínku, tatínku... pojď si lehnout do postele“, řekla starostlivě. „Po... počkej maminko, nech Otu... zapřísahám tě nech ho domluvit...“, pokoušel se zoufalý prosebník zachránit situaci, ale už bylo pozdě. Svatý obrázek zmlkl, sen zmizel a prorocká slova nenávratně zapadla kamsi do neznáma. Pan Kadeřábek byl zdrcen. Bezmyšlenkovitě došel do koupelny, vyčistil si zuby, vypil pulitr vody a padl do postele, aby usnul těžkým, bezesným spánkem. Tak se stalo, že se ten den v podstatě vůbec nic důležitého nestalo. A kdyby pan Kadeřábek, za pomoci svého podvědomí (nebo co to vlastně bylo) nerozhodl, že Adélka bude nahrávačkou, nestálo by to ani za zaznamenání.

Michal Němec, 5. května 2011