Kadeřábek XV

  • Published in Michal Němec
  • Hits: 1970

kaderabek15Na Lenku se nekonečně pomalu valilo obrovské, těžké rajče. Neurčité červené obrysy se s děsivou jistotou vynořovaly z beztvaré husté mlhy a mířily k nešťastné dívce. „Ách", vydral se z jejích úst dlouhý, bolestný vzdech... „Jdeme na to!", rajče náhle zmizelo a z mlhy se vynořila, do širokého úsměvu roztažená, ústa pana Kadeřábka. Ta však rostla a roztahovala se až z nich byla bezedná vlčí tlama, která se pak zase proměnila v nadpozemsky příšerné rajče...

„Nevadí Leni, nevadí, zkusíme to ještě jednou", snažil se pan Kadeřábek vložit do slov co nejvíc pochopení, úsměvu, ba i něhy. Ale srdce mu tlouklo příliš rychle a tak se mu do hlasu, chtě nechtě, vkrádal i osten neklidu a netrpělivosti. Lenka už bagr vlastně uměla, ale jen v situaci kdy se mohla nerušeně soustředit. Jakmile přišla na trénink, bagr se jí zhroutil a rozpadl. „Tady se postav Leni..., tak..,. uvolni se..., zatím se nic neděje... Jsme uvolnění..., krásně stojíme ve výchozím postoji a čekáme co bude..." . Oči Lenky byly očima tonoucího.

Všechny holky už bagr dávno hrají, jedině ona s tím má potíže. Už skoro tři týdny na nic jiného nemyslí, doma trénuje před zrcadlem a pomáhá jí babička, každý pohyb má stokrát vyzkoušený, všechno dokonale zvládá, ale přijde na trénink a nic. Stačí aby z úst trenéra zaznělo slovo „bagr" a hned se na ní nekonečně pomalu začne valit to příšerné rajče... Sama nevěděla, kde se bere, ale někdy prostě přicházelo. Stávalo se jí to málokdy, dřív většinou jen v noci když měla těžké sny, ale teď s tím bagrem se na ní koulelo každou chvíli. „Tak... a uděláme krůček, nebo dva... a přejdeme do střehu", švitořil trenérův líbezný hlas. Pan Kadeřábek se ten den rozhodl, že to konečně rozštípne. Bude se individuelně věnovat Lence tak dlouho dokud ten nešťastný bagr nezvládne. Předal velení paní Kadeřábkové a se svatým nadšením se vrhl vstříc nové výzvě. Stačila ovšem půlhodina aby dostal tik do levého víčka a výzva se změnila v noční můru. Pan Kadeřábek si nevěděl rady a optimismus nahradila beznaděj. Kdyby v té chvíli byl Lenkou, nepochybně by se na něj také valilo obrovité rajče. Zdeptaná volejbalová elévka opět spolehlivě skončila ve vratkém postoji útočícího šermíře, hruď křečovitě vypjatou v očích děs. „Boha jeho motorizovanýho...", zašeptal pan Kadeřábek tajnou kletbu svého dědečka.

Paní Kadeřábková pustila ostatní děvčata o chvilku dřív. „Tak jak to jde?", zeptala se a pak hned vzala Lenku kolem ramen a odvedla jí do kouta tělocvičny. „Nech nás chvilku", řekla významně překvapenému šéftrenérovi. Ten si nejprve nebyl jist zdali neutrpěla jeho důstojnost, ale protože tam vlastně nikdo nebyl, bez reptání usedl do druhého rohu a dělal, že si dělá nějaké poznámky. Od šuškající dvojice k němu dlouho doléhalo jen ševelení sykavek a občasný smích paní Kadeřábkové. „Rajče...", vykřikla náhle na celou halu „...no to sem ještě neslyšela..." a smích se změnil v hlasitý řehot k němuž se kupodivu v zápětí přidal i tenký dívčí smích. „Rájče... no to jsou věci", nepřestávala se smát slzící paní Kadeřábková „Červený... a takhle veliký", ukazovala Lenka a smíchy začala škytat. Pan Kadeřábek, který všechno nenápadně sledoval teď už zíral s otevřenou pusou. Užuž chtěl zasáhnout, ale rozesmátá Lenka se náhle zvedla a vypadalo to, že se opět chystá na bagr . Stoupla si, mírně pokrčila nohy, lehce se předklonila, váhu přenesla dopředu a ruce nechala volně podél těla. „Co rajče?" zeptala se paní Kadeřábková. „Nic!", vyprskla Lenka a pan Kadeřábek vůbec ničemu nerozuměl. Pak udělala několik krůčků a zastavila se na rozkročených a pokrčených nohou. Váhu opět přenesla dopředu, pokrčené ruce měla přibližně ve výši pasu, hlavu při tom zvedla jakby sledovala co se děje před ní. „Ano krásnej střeh", snažil se pan Kadeřábek zapojit do děje. Pak ovšem, k jeho překvapení, prudce vyrazila stranou aby se vzápětí téměř zastavila a posledním krokem ještě dobrzdila svůj pohyb. „To je vono... přesně takhle sem tě to učil... Boha jeho motorizovanýho", jásal nadšený trenér. „ Nohy pokrčený, víc rozkroč, ruce slepený, pořádně propni... Dobře, dobře... Krásnej hrb máš na zádech..., zápěstí tlač dolů... Skvělý!". Ale to už Lenka popoběhla k dalšímu bagru a dalšímu...

Paní Kadeřábková byla navýsost spokojená a kdyby nebylo těch naprosto nepochopitelných, možná i trochu podezřelých okolností, byl by spokojený i pan Kadeřábek. Cítil však, že jeho vůdčí zásluhy byly poněkud zpochybněny. „Končíme", rozhodl proto rázně a dívku uznale poplácal po zádech „Tak vidíš, že jsme tě to naučili...". Nakonec ovšem ještě dostal geniální nápad. Aby bylo úplně jasné, že všemu rozumí, spiklenecky zamrkal a zeptal se : „A co rajče...? Nic?".

Michal Němec, 16. dubna 2011