Kadeřábek X

  • Published in Michal Němec
  • Hits: 2121

Pan Kadeřábek hodnotil soustředění vcelku pozitivně. Pravda ovšem je, že jeho původní představy vypadaly poněkud jinak. „Prsty!“, vzdychl a zabodl tužku do svého přehledu, „Anča hrábě, Martina plácačka, Renda a Verča lokty, Lenka se k tomu ani neumí postavit... A ten bagr! Jedna stojí jak při výpadu kordem, druhá má hrdě vypnutou hruď, třetí lomí rukama a ta, která jakž takž stojí, se bohužel nepotká s míčem“. Pan Kadeřábek si rozmrzele odfrkl, ale hned vzápětí roztáhl ústa k širokému úsměvu. „Kus práce jsme ale udělali“, pochválil si. „Prakticky všechny už (jakž takž) zvládají spodní podání a nepletou si při tom levou a pravou nohu. Už vědí jaký je rozdíl mezi výchozím a střehovým postojem, umí košíček, pinkají (až na výjimky) před čelem a vůbec - s míčem si čím dál víc rozumí. Většina dokáže rozdriblovat míč ze země, trefit koš, přehodit (některé dokonce i přeplácnout) hřiště, kotouly, skoky, ba i hvězdy a stojky...“. Pan Kadeřábek vděčně zavzpomínal na svou ženu, která kdysi v mládí trochu dělala gymnastku. Jak ta mu pomohla!  Až mu při té vzpomínce zvlhly oči. Ano Olinka je poklad, škoda jen, že kvůli práci musela odjet dřív. A pan Kadeřábek opět vzdychl, tentokrát však téměř zamilovaně. „Testy!“, vykřikl nahlas, aby se vymanil z nostalgie a pyšně si (po kolikáté už?) pročetl všechny výsledky.

Pan Kadeřábek hodnotil soustředění vcelku pozitivně. Pravda ovšem je, že jeho původní představy vypadaly poněkud jinak. „Prsty!“, vzdychl a zabodl tužku do svého přehledu, „Anča hrábě, Martina plácačka, Renda a Verča lokty, Lenka se k tomu ani neumí postavit... A ten bagr! Jedna stojí jak při výpadu kordem, druhá má hrdě vypnutou hruď, třetí lomí rukama a ta, která jakž takž stojí, se bohužel nepotká s míčem“. Pan Kadeřábek si rozmrzele odfrkl, ale hned vzápětí roztáhl ústa k širokému úsměvu. „Kus práce jsme ale udělali“, pochválil si. „Prakticky všechny už (jakž takž) zvládají spodní podání a nepletou si při tom levou a pravou nohu. Už vědí jaký je rozdíl mezi výchozím a střehovým postojem, umí košíček, pinkají (až na výjimky) před čelem a vůbec - s míčem si čím dál víc rozumí. Většina dokáže rozdriblovat míč ze země, trefit koš, přehodit (některé dokonce i přeplácnout) hřiště, kotouly, skoky, ba i hvězdy a stojky...“. Pan Kadeřábek vděčně zavzpomínal na svou ženu, která kdysi v mládí trochu dělala gymnastku. Jak ta mu pomohla!  Až mu při té vzpomínce zvlhly oči. Ano Olinka je poklad, škoda jen, že kvůli práci musela odjet dřív. A pan Kadeřábek opět vzdychl, tentokrát však téměř zamilovaně. „Testy!“, vykřikl nahlas, aby se vymanil z nostalgie a pyšně si (po kolikáté už?) pročetl všechny výsledky. Samá zlepšení: rychlost, obratnost, skoky, hody všude samé plus... Pak se ovšem zamračil. Trochu mu dělala starost morálka. „Na co ty holky vlastně myslí, zvláště ty starší?! A o čem si tak můžou povídat, když...?“ Při té vzpomínce se úplně zastyděl. Včera za ním přišla vnučka Karolínka, která patří k nejmladším, a stydlivě se smála: „Dědo, já ti řeknu vtip?“. Stud i smích s ní při tom lomcoval natolik, že trvalo asi půl minuty, než dokázala položit otázku: „Víš proč nemůže mít Karkulka děti? ha ha ha...“ a zatímco se mladá volejbalistka dál zmítala v nezadržitelném veselí, pan Kadeřábek (takto ovšem vychovatel a pedagog) začal  tušit, že se schyluje k pohromě. „Protože...“, podařilo se říct Karolínce před dalším přívalem smíchu „...protože má buchtu v košíku.“, vypadlo z ní konečně. Hlasitý řehot se ozýval ještě asi tři vteřiny, ale náhle ho zastavilo zlověstné ticho - jako když spadne strop. Karolínka si všimla dědečkova výrazu, přestala se smát a prchla. Opravdu nehezká vzpomínka, „...má buchtu v košíku“, připomněl si pan Kadeřábek pro větší účinek a ještě víc se zamračil. Ale pak jeho obličej přeci jenom roztál a vrátila se na něj usměvavá spokojenost. „Neblbni tatínku, vždyť je to opravdu legrační“, prohlásila paní Kadeřábková, když jí vše vyprávěl, a začala se smát, až jí tekly slzy. Zjitřený pedagog si ovšem stále nebyl úplně jist, zdali je to legrace, či katastrofa, a tak se rozhodl, že na to nebude myslet. „Ano, soustředění se povedlo“, rozhodl se.

Poslední den soustředění však ještě neskončil. „Dál“, řekl pan Kadeřábek, když se ozvalo zaklepání. Dveře se otevřely a vešla Maruška. „Jitka brečí“, řekla tenkým hláskem a pro jistotu také pobrekávala. Polekaný vychovatel ihned vyrazil ke své nejlepší (a také nejstarší) hráčce. Ta ležela v posteli a opravdu plakala. „Copak copak“, zeptal se starostlivě. Jitka ale nereagovala a tak se zeptal ještě jednou „Co se děje Jituš?“ a zatímco plačící dívka stále neodpovídala, ozvalo se z druhé strany pokoje: „Dostala menstruaci“ a z jiné postele přišla další informace: „Poprvé...“. Na tuto situaci pan Kadeřábek rozhodně připraven nebyl. Zaskočený a rozpačitý v duchu hořce vyčetl paní Kadeřábkové, že ve chvíli nejtěžší po jeho boku chybí. „Potřebuješ něco?“ zeptal se Jitky, ta ale zavrtěla hlavou a pokračovala v pláči. A tak bezradnému trenérovi nezbylo nic jiného, než se zcela vložit do rukou intuice. Po krátkém váhání vzal kytaru, usedl k Jitce na okraj postele a začal zpívat:

Tam na břehu Niagary stojí tulák starý

na svou první lásku vzpomíná.

Jak tam stáli spolu, dívali se dolu

až jim půlnoc spadla do klína.

Při druhé sloce se postel přestávala chvět až se Jitčin pláč zastavil úplně .

Teskně hučí Niagara

teskně hučí do noci

komu vášeň v srdci hárá

tomu není pomoci.

Dívky jedna po druhé usínaly, a když písnička pomalu končila posledním refrénem, spokojeně usnula i Jitka.

Michal Němec