Kadeřábek 19

  • Published in Michal Němec
  • Hits: 2167

„Výchozí postoj“, řekl pan Kadeřábek a napsal obě slova na tabuli. „Udělejte si místo a předveďte mi výchozí postoj pro příjem podání“, dodal a pozoroval, jak se jeho svěřenkyně snaží najít prostor ke cvičení. „Tak..., jsme hezky uvolněný, v klidu, nemyslíme na blbosti, aby nás to nerozptylovalo... „ „Kurnik...“, ulevil si šeptem, když zakopl o květináč s pelargonií. „Ruce volně u těla, nepředkláníme se Markéto, kolena trochu pokrčený, nohy od sebe jenom mírně...
kaderabek 19

 

 

Ano, takhle nějak by to mělo vypadat... Ančo, zvedni hlavu, potřebuješ vědět co se děje kolem. Tělo vzpřímený, když tak jenom malinko se předkloníme... a koukáme, co chystá soupeř. Dobře, dobře...“. Na chvíli zmlkl, nic ho tak nemohlo naštvat víc než takováhle nesmyslná komplikace, „Jak k tomu ty holky přijdou?“ bručel. „Dobrý holky, jdeme dál...“.

Nutil se mluvit pomalu a vlídně, ale stále to v něm bublalo: „Nějakej pitomec zapomene zavřít vikýř... neuvěřitelný“. Jen těžko se soustřeďoval na probíranou látku, „Důležitý je uvědomit si, že výchozí postoj není střeh. Rozumíte mi!? ...a jestli se tam budete vykecávat, tak vás vyhodím!“, hlas mu povážlivě zesílil, „Proč je to důležitý, Jitko?“. Jitka se ulekaně rozhlédla a pak vyhrkla „Protože by to bylo dlouho.“. „No vidíš“, řekl smířlivě, „byli by jsme ve střehu zbytečně dlouho, protože zatím se potřebujeme soustředit jen tak na půl plynu... A co přijde potom?“. Na chvilku zavládlo úplné ticho, pak se ozval nesmělý hlásek, „Střeh“. „Ano, to je pravda“, vzal křídu a na tabuli přibylo další slovo, „Ale před střehem ještě musíme něco udělat. Co?“. Ticho tentokrát nikdo nepřerušil a tak pan Kadeřábek pokračoval sám, „Potřebujeme se nejdřív probudit, tedy aktivovat, protože teď už musíme být napnutý jak špagát! Takže si to představme: stojíme ve výchozím postoji, soupeřka nadhodí míč, což pro nás znamená, že se něco začíná dít.“ Vysvětlování doprovázel různými obrazci, čarami a šipkami, neboť tabule mu připadala jako jediná dobrá věc v této mrňavé učebně. „My se lehce a hlavně svižně, pohneme dopředu a uděláme skoro na místě pár rychlých poskoků na špičkách, tím si jednak srovnáme nohy a zároveň nás to aktivuje k nejvyšší pozornosti... A ve chvíli, kdy do toho soupeřka bouchne už stojíme ve střehu na svým místě a soustředíme se až se z nás kouří... Vyzkoušíme si to.“. V tu chvíli si pan Kadeřábek opět uvědomil, že jsou v malé místnosti, plné židlí, stolů a skříní, bohužel to bylo jediné volné místo, kam se mohl s děvčaty uchýlit. „Ten blbec!“ ulevil si v duchu, „Moment tu počkejte, hned se vrátím“, řekl nahlas a rychle vyrazil ze dveří. Co uviděl v tělocvičně ho ovšem nepotěšilo: Z malých maltových stalaktitů na stropě ještě stále tu a tam ukápla voda. Kýble a lavóry na podlaze k tomu vždy tiše žbluňkly a otevřenými okny studeně profukoval průvan. „No jo, eště to asi nejde“, řekl nastydlým hlasem správce, který tu ostražitě hlídal s hadrem na podlahu. Nešťastný trenér se vrátil do třídy, „Kde jsme to skončili...“ snažil se navázat. „Aha..., střeh. Ukažte mi všechny, jak takovej střeh vypadá.“ Místností na moment zahlučelo šoupání židlí „Ančo stojíš na patách... Katko, to samý... Ruce ještě nemáme spojený Mirko, nohy široce rozkročit, hlava nahoru... Dost!“. Na moment se vrátilo šoupání židlí a pak opět pokračoval zvučný hlas pana Kadeřábka: „Vidím, že si nejdříve musíme zopakovat co o střehu víme. Je to postoj, kterej používáme bezprostředně před tím, než nám z druhý strany přiletí míč“, na tabuli přibyl míč a také šipka. „...např. po podání soupeře. Každý zhruba ví, kde má stát a kterej kus hřiště je jeho, ale kam míč doopravdy přilítne se dozví teprve když do něj soupeřka bouchne. Na to, aby jsme stáli přesně tam, kde je potřeba, máme tím pádem strašně málo času. Proto musíme stát ve střehu. Viděli jste někdy brankaře, nebo třeba tenistu jak se chystají na míč?“, Třídou se ozvalo téměř jednohlasné „Ano“, a pan Kadeřábek hned pokračoval. „... a to je to samý! Musí stát tak, aby mohli včas vyrazit tam kam potřebujou. Maruško, co se vykecáváš?! Popiš nám jak vypadá střehový postoj.“. Maruška se nejdřív lekla, ale protože už to několikrát probírali, statečně se do toho pustila: „Nohy máme rozkročené a pokrčené, ruce taky pokrčené držíme přibližně ve výši pasu, hlavu máme zvednutou...“, na nic víc si nevzpomněla a tak raději zmlkla. „Ano, ale to není všechno. Nohy máme rozkročené pěkně zeširoka a váhu přenesenou na špičky. Je to aktivní postoj! Jsme napnutý jako kdyby měl vybouchnout granát, soustředíme se na plný pecky a sledujeme míč...!“. Rozhlédl se jakoby hledal soupeře, „Proto taky do střehu přecházíme až na poslední chvíli, protože dýl než pár vteřin by člověk takový soustředění nevydržel..., protože to prostě nejde!“. Pan Kadeřábek se bezděčně nechal unést a stále zvyšoval hlas, takže poslední slovo už téměř zakřičel, máchajíce ve vzduchu špalíčkem křídy. Mladé volejbalistky vycítily nebezpečí a ustrašeně klopily oči, Maruška dokonce zvažovala nemá-li se rozplakat. „Ale my jsme šikovný holky a tak to všechno krásně zvládneme...“, dodal však trenér s narychlo vykouzleným úsměvem a volejbalistkám se ulevilo. Pak pan Kadeřábek opět zakopl o květináč, zaklel, vynadal pelargonii, řekl „Konec!“, na tabuli napsal „Konec!“ a trénink ukončil. Takhle se zkrátka trénovat nedá.“ prohlásil rozčíleně a poslal všechny domů. Cítil velkou nespokojenost, protože plán zůstal nesplněn a trénink, (kvůli nějakýmu moulovi), nebyl k ničemu. Cestou ještě nakoukl do tělocvičny „Víš Franto“, zachraptěl správce „...jak sem měl na střeše ten úraz, tak než mě vodvezli, někdo mi slíbil, že to tam nahoru skočí zavřít. Ale to byl takovej zmatek, že si za živýho boha nemůžu vzpomenout, kdo to byl“. Náhle panu Kadeřábkovi v hlavě prudce zablikala vzpomínka a v té chvíli by se nejraději propadnul. Spěšně si sbalil věci, jakože hrozně pospíchá, pozdravil a prchal pryč jako zločinec z místa činu. „Von se mi člověče, ten trouba jeden, na to úplně vyprdnul“, vyběhl za ním z mokré tělocvičny správcův hlas.

Michal Němec, 13. ledna 2012