O trenérské etice a gentlemanství … již podruhé

  • Published in laická psychologie ZH
  • Hits: 4559

Gratuluji Polsku a zároveň se omlouvám, že primárně nereaguji samostatným článkem na titul Poláků, jelikož jsem o „polském fenoménu“ psal před pár týdny. K tomu je dobrý internet, že si to každý může zpětně zkontrolovat. Myslím, že mě instinkt nezradil, ani v tomto případě....
etika

... Samozřejmě jsem netušil, že dojdou Poláci tak daleko a že se to stane již nyní. Ale snad ve volejbalu poznám dopředu, co je dobré a co špatné. A co se děje s volejbalem v Polsku již dlouho, je dobré. Pokud chceme u nás v Čechách vědět, co je volejbalová kultura, nemusíme až do Itálie, ale stačí jet pár hodin na sever. Ostatně vyjádřil jsem to již 14.8.2009 - www.hanikvolleyball.cz/cz/clanky/archiv-clanku/hanik/polaci-jsou-opravdovejsi.html Ale dnes jiné téma. Před jistým časem jsem o jednom hráči (nebudu tentokrát jmenovat – je to citlivé téma), pojmenuji ho třeba „Vyvolený“, prohlásil ve sdělovacích prostředcích: „konečně jsme v národním týmu našli vhodný typ hráče na post …. (ani herní post nebudu uvádět). Fajn. Ale rok na to jsem sestavoval národní tým a ejhle, jiní hráči pro tento post odmítali reprezentovat. Jeden mi vzkázal: „máš přeci Vyvoleného, prohlašoval jsi, že jsi našel konečně hráče na tento post, tak to s ním hraj“, druhý nic nevzkazoval, ale omluvil se, jiný kandidát uvedl rodinné důvody a další zranění. Do jisté míry to i chápu, každý hráč potřebuje důvěru trenéra, pouze jsem se sám sebe ptal. Takto uvažují jen na základě výroku v novinách? To nechápou, že musím v médiích o hráčích vytvářet přívětivý obraz? To nechápou, že to samé bych prohlásil o nich? To nepochopili za mnoho let mého působení v českém volejbalu, že vítám možnost, kdy si hráč zaslouží pochvalu a já to s radostí učiním mediálně? To nechápou, že pozitivní vyzdvihuji a negativní si nechávám k řešení na interní prostředí? Nechápou základní princip mé práce s médii? Asi ne … Z tohoto důvodu od roku 2001, kdy se mnou Jarda Vít udělal nejlepší interwiev, jaké jsem kdy měl možnost udělat („Úspěch si žádá ještě větší úspěch“, tak nějak se to jmenovalo), jsem u každého rozhovoru, který obsahoval víc než jednu otázku, vyžadoval, aby mi jej příslušný novinář poslal v konečné verzi k autorizaci. V případě, že odmítal, odmítl jsem i já dělat rozhovor. Uvědomoval jsem si totiž dobře, co způsobí výrok uvedený ve špatných souvislostech. Předesílám, že nemám problém řešit spory či rozdílná stanoviska, že je pokládám za normální jev k vyřešení a že uznávám svobodu vyjádření každého jedince. Ale mezi čtyřma očima a nebo v prostředí příslušné komunity. Něco jiného je ale veřejný prostor, kde se hovoří ke všem lidem. Kde mnozí čtenáři neznají souvislosti, kde je nejasné komu a čemu se příslušným výrokem poslouží a komu se uškodí. A kde hlavně, pokud je někdo jmenován, nemá okamžitou možnost protiargumentace. Tady už člověk musí být obezřetný. Když jsem například uváděl důvod své rezignace, možná jsem se vyjádřil chladně a obecně, tedy nekonkrétně, ale zcela přesně. Maturant, o vysokoškolákovi ani nemluvím, vědí, co znamenají slova pravomoc a odpovědnost. A kdo zná alespoň trochu hierarchii volejbalového hnutí a sleduje vývoj kolem české reprezentace posledních cca 8 let, musí mít zcela jasno. Jestliže však trenérský kolega Michal Nekola prohlásí na webu http://volejbal.idnes.cz/: " …. Všeobecně se ví, že to mezi hráči a vedením družstva nefungovalo. Nevím, jestli to bylo úplně fér odstoupit takhle krátce před šampionátem …“, pokládám to za profesionálně nekorektní výrok. Proč? První část výpovědi není pravdivá. Mezi hráči a trenérem (tedy mnou) to pracovně až do první části kvalifikace v Liberci fungovalo. Jsem možná vůči hráčům protivný, to uznávám, zásadně s nechodím s hráči na pivo a emocionální vztah mezi mnou a většinou hráčů byl vždy chladný. Ale pracovně (a o to jde) to bylo v pořádku. Sice od Liberce k Varně se objevily nemilé jevy, které jsem se pokoušel vyřešit, a které se tréninkové morálky a herního výkonu v obecnosti nedotkly a mužstvo hrálo dobře. Tyto jevy však měly charakter skryté rozbušky a její bezpečné zneškodnění již nebylo v mých rukou, a proto jsem odešel. Nyní jde však o výrok Michala Nekoly: „… mezi hráči a vedením družstva nefungovalo …“. Ten není korektní, jelikož není pravdivý, a protože jsem napřed řešil tuto záležitost s Michalem přímo v telefonickém rozhovoru, ukázalo se, že pro toto tvrzení neměl relevantní podklady. Ani druhou část výroku nepokládám za korektní, i když se zdá jako nevinný: „… nevím, jestli to bylo úplně fér odstoupit takhle krátce před šampionátem…“. Michal se hájil tím, že neřekl, že to je nefér, nýbrž neví, jestli to bylo zcela fér“. Slovo „fér“ (fair) znamená slušně, čestně či korektně (viz Slovník spisovné češtiny). Jinými slovy Michal Nekola hodil davu na přetřes moji slušnost či serióznost, jako by to měla být hlavní věc, která má být řešena. A hájí se tím, že přeci neřekl své stanovisko. Jiná věc by byla, kdyby se vyjádřil, že jsem neslušný či neseriózní, poněvadž by znal detailně problematiku a odsoudil by mě podle svých vlastních etických norem. Pak bychom se utkali v tom co je a co není etické. Ale on o tom nic neví. Ani netuší kontury problému, pouze slyšel něco, co se povídá, ale do veřejného prostoru nahodí otázku, zda můj postup byl či nebyl slušný … Uvedu paralelu, aby to nevypadalo jako slovíčkaření. Představte si, že by odstoupil nějaký hráč z důležitého utkání pro zranění a já jako trenér bych prohlásil do médií (ne soukromě) třeba: „ … je otázkou jestli to zranění bylo vážné a je otázkou, jestli to nebyl útěk …“ nebo „ … když se nějakému sportovnímu funkcionáři XY vyčítá osobní obohacování z veřejných zdrojů a já bych prohlásil „ … XY může a nemusí být zloděj …“. Cítíte to? Pokud taková vyjádření pálí redaktor Blesku, řekněte si, že je za to placen a je to otázka jeho žaludku, ale my jsme trenéři. Každý z nás trenérů zná, co je trenéřina za rizikové zaměstnání. Já vím, jsme konkurenti a prakticky jsme ctěni a dobře placeni především za to, jestliže ostatní trenéry převýšíme nebo porazíme. Já vím, když jsem trenérem nároďáku, tak jím v té době nemůže být někdo jiný, kdo by jím rád byl. Já vím, když Petr Brom potřetí za sebou vyhrává ligu, ostatní nejsou mistry a musí je to štvát. Vím, vím, že přímo v našem základním trenérském zadání stojí „boj“ nebo „kdo z koho“. Ale máme kvůli tomu porušovat zásady slušnosti? Není to náhodou tak, že „kdo z koho“ platí pouze na zeleno oranžové ploše? Moje zkušenosti ze světového volejbalu říkají, že se mimo hřiště praktikuje korektnost a gentlemanství. Poznal jsem důvěrně třeba Andropova, Gajiče a Mogulesca. Na poslední kvalifikaci o MS mě překvapil velkou vstřícností a uznalostí můj hlavní sok v turnaji Peter Blange. Velkou pokorou a slušností mě překvapil Rezende. Ne, ne kolegové, v jednání trenérů na mezinárodní scéně nevidím nevraživost a aroganci, i když mezi sebou válčí „na život a na smrt“. Myslím, že velký trenér má být rváč-gentleman. Snažím se o něco podobného již 7 let coby komentátor v české televizi. Snad jste si toho všimli. Vím, jak má trenér tvrdý job, že je někdy sám proti všem pod sebou i nad sebou a musí stát a držet … Proto hledám vždy příležitost, abych představil to lepší z práce jednotlivých trenérů, snažím si všímat úspěšných trenérských tahů a divákům je vysvětlovat. A to horší si nechávám na rozhovor mezi čtyřma očima a nebo pro sebe. Abych nevypadal jako svatoušek, přiznávám, že jsem se dopustil rovněž jedné věci, které jsem posléze litoval. Komentoval jsem zápas ČZU Praha ještě s trenérem Josefem Novotným a upozornil jsem diváky na fakt, že trenér nekomunikuje s australskými hráči ve svém týmu, protože mluví česky a nikdo nepřekládá. Pepa mi zavolal a vyčítal mi, že jsem ho shazoval a nebylo to nutné. Měl pravdu. Mrzelo mě to. To jenom, abych se nestavěl pouze do role arbitra. Ale přesto …. Vždyť to přeci musíte cítit i třeba z politiky. Je nám už potřeba slušnosti, to neustálé vzájemné osočování už je protivné. Prostě, jestli Jiří Paroubek je typickým představitelem nás, Čechů, pak se k tomuto národu nehlásím, ale jestli je jeho reprezentantem Karel Schwarzenberg, řadím se do boje o lepší český národ. A myslíte si, že kníže neví, co jsou to ostré lokty nebo že je nějaký posera? Opakuji se, ale trvám na tom, že slušnost není slabost. 15.9.2009 už zase v Jáchymově Zdeněk Haník