Nedospělost s dospíváním …

  • Published in laická psychologie ZH
  • Hits: 2806

Ježto jsem tím, čemu se moderně říká workoholik, je u mě poněkud nezvyklé, že odjedu vůbec na nějakou dovolenou. Přesto se to stalo minulý týden a čtyři dospělí mužové jsme se vypravili v doprovodu svých deseti až dvanáctiletých potomků na dovolenou. ...
minivolejbal 1

.... A abych úplně nevyšel z napětí, zvolili jsme Egypt. Samozřejmě nebudu unavovat zážitky, ale jednu událost jsem si vybral přesto jako odrazový můstek tématu dnešního článku. O něčem podobném už jsem jednou psal, ale tentokrát to vezmu z jiného úhlu. Vedle tradičního komplice Merty (+ dcerka Ester) byl dalším účastníkem zájezdu Josef Hašek (bratr Ivana předsedy ČMFS) a jeho dvanáctiletý syn Pepča. Každý den ráno 6.30 středoevropského času jsme proti sobě stáli tváří v tvář na tenisovém kurtu. Pepča nejlepší dvanáctiletý tenista v Nymburce a já stárnoucí leč stále se lepšící amatér. Prakticky bych neměl mít šanci, disponoval jsem proti mladíčkovi jedinou zbraní – svou dospělostí. Vyhrál jsem všech pět zápasů hraných na jeden set, přičemž ve dvou zápasech jsem prohrával již 3:5 a v dalším jsem odvracel mečbol. Trošku se zase vytahuji, ale hned pochopíte …

Chtěl jsem trenéry mládeže o něco požádat, a proto jsem si nahrál tím úvodníkem. Otec Pepči, Josef aplikoval po prohraných zápasech svého syna obdobný postup, který jsem zaregistroval u některých trenérů při minivolejbalu. Vnímají totiž děti jako malé dospělé. Snaží se jim vštěpit zodpovědnost, úpěnlivě tlačí na nechybování, protože chtějí (odpusťte jistě ne všichni) skrz děti realizovat své vlastní nenaplněné ambice. Zodpovědnost je ovšem vlastností dospělých, ne dětí. Tvoří se sportovními a životními a zkušenostmi, souvisí s jistou mírou moudrosti a pokory. To jsou atributy, které nepatří dětem, a přitom jsou naprosto nezbytné pro vyhrávání ve světě dospělých. Ale vývoj nelze postavit na hlavu. Kdo chce trénovat a vychovávat děti, musí si uvědomit, že k dětství patří hravost, zvědavost, spontaneita a radost. Ty s sebou ve sportovní hře mohou nést přemíru zdánlivé lehkovážnosti, neopodstatněné euforie a rizika neúspěchu ve výsledku. Prohrávat nechce nikdo, ani dospělý, ani dítě. Ale v tomto věku nejde jen a jen o vítězství, jde rovněž proces učení … a to je vyloučené v podmínkách strachu z následků svého herního chování. Kdo má strach, je opatrný, má obavu udělat chybu, a stává se křečovitým. Kdo strach nemá, není tolik svázaný zodpovědností, dělá přirozeně víc chyb. A já tvrdím, chyby jsou vítány! Ovšem s dodatkem, že hráč z nich průběžně vyvozovat sám pro sebe nějaké (často podvědomé) ponaučení. A zase – to nejde tak rychle, a proto jsou některé chyby opakovány, ale jde o vývoj. Od spontaneity s chybami k postupné a nenásilné redukci chyb. Ano, k tomu je potřeba značnou míru ctižádosti, herní chytrosti a tvrdý trénink. A jestliže tvrdím, že hráč z chyb průběžně vyvozuje sám pro sebe nějaké ponaučení, pak to myslím důsledně. Pro hráče má největší cenu, když si podstatné herní souvislosti uvědomují skze vlastní zkušenost, než na základě trenérského pokynu. Abych nebyl brán za slovo: trenérské pokyny jsou nutné u dětí, ale naše trenérská netrpělivost, ambice často překáží přirozenému vývoji dětí. Ano, je nutné důsledně drilovat, aby dítě mělo technickou výbavu, která by redukovala potencionální chybovost … Ale když se vrátím k tenisovým zápasům s malým Pepčou, byl jsem několikrát na kolenou a zbývalo mě jen dorazit. Já jsem se ovšem spolehl na svou dospělost a v oněch kritických chvílích jsem prostě nedělal nic, pouze čekal na chybu, a ta vždy přišla, protože je v tomto věku logická … Pepča každou prohru oplakal, i to je nesmírně důležité pro jeho zdárný vývoj: emocionální zkušenost … Spolehněte se na to, že ty slzičky se mu počítají ve výsledku k dobru …

A protože mám z některých diskusí na tomto webu své zkušenosti, tak aby mi nebylo podsouváno, že navádím k podporování nezodpovědnosti, konstatuji, že tou nejlepší radou je „SPRÁVNÁ MÍRA“ a ta se v mládí vychyluje k hravosti, ale i k nezodpovědnosti a ve zralosti k zodpovědnosti, ale i ke křečovitosti. Život nepřekabátíte, nedovolí vám ignorovat vývojové stupně, a pokud situačně ano, pak vás následně ztrestá dvojnásobně.

A tak se vracím k prosbě trenérům trochu odborného charakteru: respektujte prosím ve vaší praxi, že typickou vlastností lidského organismu a základem kreativity je zvědavost. Je základem tzv. explorativního (zkusmého, zvídavého) chování. Tímto druhem chování se jednotlivé herní situace „zintimňují“ a ponechávají „ad acta“, aby mohly být znovu použity v případě potřeby. Toto zvídavé chování lze použít pouze v prostředí „zbaveném napětí“. Co je důležité, že tento druh chování je postupně zatlačován, jakmile hra přechází ve „vážnou činnost“ (například vrcholový sport, lépe řečeno sport orientovaný výhradně na výsledek). Samozřejmě, že i dítě se v této zvídavé náladě chová, jakoby šlo o vážnou činnost, ovšem s ohledem na dětské vidění světa. Toto zdánlivě nezávazné „osahávání“ herních situací vytváří neuvěřitelně bohatý skrytý potenciál pro adaptaci na nově přicházející situace. Jejich zvládání je podstatou herního umu (pozor nezaměňovat s technikou). Základem hrového chování (vývojový předchůdce herního chování) je tedy zvídavé chování. Protože je takové chování doprovázeno jakousi funkční slastí, vede často k produkci nových, plynulých a elegantních způsobů pohybu. K tomu přibývá jedna nesmírně důležitá věc: zmíněný mechanismus upevňuje co možná největší motorické efekty s co možná nejmenší spotřebou energie. Tedy účelnost a ekonomičnost vydávání energie při řešení situací. Děti se v nezávazné hře učí předjímání pozdějšího chování ve „vážné“ hře.

Jenom jsem tedy chtěl trenéry těch nejmenších dětí poprosit, aby kvůli vlastnímu slastnému pocitu vítězství nenarušili přirozený vývoj herního chování u dítěte. Existuje prostě čas nezávazné hry, která časem přechází ve hru vážnou, ale uspěcháním procesu se způsobuje újma na přirozeném vývoji herní duše.     

Zdeněk Haník, Ústí nad Labem, 9. Února 2011