Mysterium hry a myšlení v protikladech …

  • Published in laická psychologie ZH
  • Hits: 3303

Uvědomuji si, jak dlouhá cesta je před námi v oblasti sdílení myšlenek a idejí. Můj poslední článek mi znovu potvrdil, že si stále s některými diskutujícími ne zcela přesně rozumíme. Vrátím se ještě jednou k tématu minulého článku, ale začnu odjinud. V devadesátých letech mi v české politice lezl na nervy Miloš Zeman, jeho arogantní tón, fyzický vzhled naznačující jeho potencionální vztah ke sportu, invektivy, příliš levicově laděné výroky atd. ... 
protiklady 1

Od té doby se leccos změnilo: otupilo se mé pravicové smýšlení a Miloš Zeman prokázal, že mu to opravdu strategicky pálí, lépe řečeno mně to časem došlo. Pak jsem četl jeden vynikající rozhovor s ním, v němž zaznělo: „ … učím svou dceru myslet v protikladech …“. A TO JE ONO. Byl bych velmi rád, kdybychom v naší trenérské komunitě uměli myslet v protikladech. Moc se nám do toho nechce, protože to bolí. Udělat si jednoduchý názor a tvrdošíjně na něm trvat je jednodušší, než porovnat úhly pohledu a vážit míry. Ovšem základní vlastností chytrého člověka je pochybnost o výrocích ostatních, ale i o výrocích a myšlenkách vlastních. A co to znamená myslet v protikladech? Například, když prohlásím „nechte děti hrát“, neznamená to vzdát se dozoru nad nimi, neznamená to nedávat jim taktické pokyny, neznamená to ex post s nimi nerozebírat chyby, neznamená to ignorovat fakt, že chyby dělají… Znamená to NECHAT JE HRÁT, NECHAT JE HRU PROŽÍVAT, NECHAT JE HROU UČIT SE. Každý hráč hledá svou „individuální herní pravdu“, nelze jí získat vstřebáním nějakých obecných formulek ... Uvědomuji si, jak dlouhá cesta je před námi v oblasti sdílení myšlenek a idejí. Můj poslední článek mi znovu potvrdil, že si stále s některými diskutujícími ne zcela přesně rozumíme. Vrátím se ještě jednou k tématu minulého článku, ale začnu odjinud. V devadesátých letech mi v české politice lezl na nervy Miloš Zeman, jeho arogantní tón, fyzický vzhled naznačující jeho potencionální vztah ke sportu, invektivy, příliš levicově laděné výroky atd. Od té doby se leccos změnilo: otupilo se mé pravicové smýšlení a Miloš Zeman prokázal, že mu to opravdu strategicky pálí, lépe řečeno mně to časem došlo. Pak jsem četl jeden vynikající rozhovor s ním, v němž zaznělo: „ … učím svou dceru myslet v protikladech …“. A TO JE ONO. Byl bych velmi rád, kdybychom v naší trenérské komunitě uměli myslet v protikladech. Moc se nám do toho nechce, protože to bolí. Udělat si jednoduchý názor a tvrdošíjně na něm trvat je jednodušší, než porovnat úhly pohledu a vážit míry. Ovšem základní vlastností chytrého člověka je pochybnost o výrocích ostatních, ale i o výrocích a myšlenkách vlastních. A co to znamená myslet v protikladech? Například, když prohlásím „nechte děti hrát“, neznamená to vzdát se dozoru nad nimi, neznamená to nedávat jim taktické pokyny, neznamená to ex post s nimi nerozebírat chyby, neznamená to ignorovat fakt, že chyby dělají… Znamená to NECHAT JE HRÁT, NECHAT JE HRU PROŽÍVAT, NECHAT JE HROU UČIT SE. Každý hráč hledá svou „individuální herní pravdu“, nelze jí získat vstřebáním nějakých obecných formulek. A každá těžce vydobytá osobní pravda roste nejlépe na vlastních chybách a jejich uvědomění. Omyly (a tedy chyby) jsou pro život stejně důležité jako pravda. Dítě musí překonat fázi „herního barbarství“ a děje se to tak, že na jedné straně dává průchod své přirozenosti, nejtintěrnějším potřebám a na druhé straně se učí (rovněž na základě vrozené síly) sama sebe potlačovat a ovládat. Opravdu silný herní jedinec je pak ten, kdo se umí nejlépe přizpůsobovat všem možným situacím, nikoliv ten, kdo se staví sebejistě a přitom podléhá nekontrolovaně vnějším či vnitřním vlivům.

Další příklad protikladu v myšlení je téma svoboda a nesvoboda. Jestliže jsem se přimlouval za maximální míru pochopení a porozumění v počínání dětí ve hře, neměl jsem na mysli absenci přísnosti ve výchově. Přesně naopak, nesdílím názor na moderní zbožštění svobody a práv dětí. Jsem pro zachování tradičních a prověřených výchovných prostředků, „záhlavec a rákosku“ nevyjímaje. Sám jsem jako učitel na ZŠ Komenského v Nymburce v letech 1983 – 1987 byl přirozeně donucen použít fyzickou domluvu žákům. Někteří nezbedníci čas od času překročí všechny meze a facka je v takových případech stále nejúčinnějším prostředkem, který vždy vyčistí vzduch a potrefenému se zpravidla paradoxně ulehčí. Většina takto „korigovaných“ žáků mi píše dodnes. V tomto ohledu snad neunavím, když vzpomenu na událost z mé učitelské praxe: jedna nápaditá maminka mi jednou přinesla na rodičovské jako dar zánovní kožené rukavice, „ … pane učiteli, jsem na něj sama, nezná otcovský pohlavek, nemohla bych vás o tuto službu požádat v případě, že nastane situace, která si to bude vyžadovat …, a tady kdyby jste se neurazil jsem vám přinesla malý dárek, to, aby ho to tolik nebolelo“, moudrá to žena… Tak to snad jenom na vysvětlenou, aby bylo pochopeno, že jsem článkem „ Nedospělostí k dospívání“ nemyslel to, že máme dětem tolerovat, že nám skáčou po hlavách. Snad si teď lépe rozumíme.

Hra je posvátná věc, hra je karneval, mejdan, extáze, pokud se „hraje“. HRA JE MYSTERIUM. Správná hra je vše nebo nic, hráči se při hře duševně obnažují stejně jako při sexu nebo blues. Musíte hře (i sexu a blues) obětovat sebe, jinak to nestojí za nic. A když už jsem zvolil tato přirovnání, dokončím to: tak, jako nemůžete uprostřed blues ladit kytaru, protože neladí … nebo pátrat po textu písně, protože vám upadl na zem sešit s texty tak, jako nemůžete uprostřed sexu jít zavírat okno, protože vám táhne na záda, stejně nemůžeme vstupovat rušivě do herní náruživosti dětí, například tím, že na ně přeneseme vlastní paniku z obavy o výsledek nebo že przníme herní zanícení upozorňováním na technické nedostatky.  HRA JE MYSTERIUM.  A slovo mysterium znamená obřad jen pro zasvěcené nebo vyvolené. Takový dar se musí poctivě nabýt, a především zevnitř. My trenéři bychom to měli ctít, měli bychom hráčům pomáhat, moderovat herní zrání, nikoliv si hrát na vševědy, kteří za všech okolností vědí, co je správné. A hlavně učit se myslet v protikladech, a neredukovat život na kamenné pravdy.

Zdeněk Haník, Olomouc, 14.2.2011