Chvála lenosti

  • Published in laická psychologie ZH
  • Hits: 3549

Dnes to bude tak trochu o lenosti. Toto podstatné jméno zaujímá ve slovníku nás trenérů hanlivý význam. Mojí snahou v dnešním příspěvku bude zbavit to slovo pejorativního významu, lépe řečeno pokusím se pootočit úhel pohledu čtenáře na vlastnost, již tento fenomén symbolizuje. V hlavní roli budou hrát současní hráči Rybníček a Lébl, jeden bývalý hráč Stejskal a hudební skladatel Zdenek Merta, jehož znáte z našich stránek. ...
Rybnicek

... Někteří už asi trochu tuší, ale dovolte mi, abych to trochu rozvinul. Vrátil jsem se dnes z takového trochu tajemného týdenního výletu, kterým končí moje dovolená. Jeho účastníkem byl rovněž hudební skladatel Zdenek Merta. Jako vždy hledáme při podobných společných akcích příležitosti k nějakému sportování, ale peripetie kolem toho, než se (především díky němu) k něčemu dostaneme jsou pro mě až komické. Třeba dostat ho před desátou hodinou z postele je problém.… jedeme na kolečkových bruslích, když začínám nabírat tempo, slyším za sebou: „… to by snad stačilo?“. Pak sám přijde s nápadem vyjít si na nějakou horskou chatu. Protože ho znám, nežeru mu tu past a kontruji: „dobře, ale dojeďme někam autem, a pak šlapejme pěšky nejvýš hodinku, víc nevydržíš…!“. Domorodci nám poradí nějaký výšlap, který měl trvat půl hodiny. „Není to přeci jenom málo?“, říkám si pro sebe, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že Merta začne otravovat už po deseti minutách chůze: „proč jdeme do kopce? …, „nevím, co na tom vidíš, takhle se tady plahočit?... asi zapomněl, že s nápadem přišel sám (ostatně i já všechen pohyb bez míče pokládám za ztrátu času). Na kole „prudil“ v podstatě od začátku do konce „důchodcovského“ výletu kolem místního jezera. Pak ale přichází zápas v tenisu, vyskakuje jako čert z krabičky. Běhá jak zběsilý, u každého míče je nohama včas, dává do každého kontaktu s míčkem obrovskou energii, je vrcholně koncentrovaný na provedení každého úderu, tudíž minimálně kazí, řeší výborně situace … za třicet minut 2:6 pro něj, dělal jsem, co jsem mohl, ale bez šance. A dovádivý čertík opět ulehá do své krabičky a dále otravuje svou pasivitou a zvláštním druhem životního postoje, který se jeví jako lenost či pasivita, ale může být klidně zakuklenou aktivitou.

Jistě jste si všimli, že dominantní postavou při velmi úspěšném vystoupení českého akademického výběru na Světové univerziádě v Bělehradu byl Jakub Rybníček. Dlouho se mi líbí jeho herní styl, pozval jsem ho letos poprvé do nároďáku. Zde „mě bavil“ ještě víc. Ale jeho počínání v některých fázích tréninkového procesu může v neznalém pozorovateli vyvolávat dojem: „ten člověk v příštím pohybu zemře, pravděpodobně vysílením“. V jednom rozhovoru mezi čtyřma očima (snad to mohu říct) mi sdělil: „nechápu, jak někdo může hrát v létě volejbal, když není sezóna“. Odvětil jsem mu: „já to pokládám za zcela logické“, a on na to: „já potřebuju v létě stromy, klídek a pivečko, žádnej volejbal“. Nabízí se říci: „tohle nemůže být vrcholový sportovec …, téměř každý hráč tráví svůj letní čas aktivním odpočinkem typu: debl, beach, antuková liga, 4+2, tenis, kolo, plavání. Rybníček je ale v české lize nejlepší hráč již pěkných pár let a já jako reprezentační trenér s plnou zodpovědností říkám: „je to dnes hráč pro nároďák“. Na univerziádě to znovu prokázal.

O Martinu Léblovi jsem psal a mluvil již několikrát. Nerad chodí, nerad běhá, vůbec se nerad hýbe. Naopak rád leží, spí a jí. Tento zdánlivě negativní obraz typického nesportovce se rozptýlí, když ho uvidíte hrát. Je rychlý v pohybu i v rozhodnutích, výborně řeší, chápe souvislosti týmového výkonu a na hřišti se podle toho chová. Je jedním z nejlepších světových blokařů a pravděpodobně „nejlepší líný hráč světa“. A čím těžší zápas, tím hraje lépe …

Kdysi se mnou hrál ve Zbrojovce Brno (jediný titul ČR pro Brno v roce 1990 za posledních pětatřicet let) Igor Stejskal. Pamatujete … Bača. Připadal mi někdy mezi ostatními volejbalisty jako hroch, přes jeho hroší kůži jsem často dostával jako spoluhráč až osobní urážkou, po níž se mírně „nasral“ a začal hrát. Ale když začal hrát opravdu vážně, to byl často tanec. Nezapomenu na jeden turnaj v Čelákovicích. Hráli jsme ve čtyřech a ve finále jsme porazili družstvo, v němž dominoval Milan Hadrava (hráli samozřejmě v šesti). Bylo to jednoduché: Palinek téměř sám všechno přihrál, a Bača skládal celý turnaj na 90%, protože měl zrovna chuť hrát. Nepotřebovali jsme ani moc bránit a nevadilo, že nám chyběli dva hráči, Bača to jednoduše vzal do svých rukou. Jako nahrávač jsem prostě cítil, že ho ten den nezablokují.

Všichni tito čtyři „lenoši“ nebo také pohodáři jsou různí lidé z rozličných oborů, jiných údělů nebo životních etap, ale mají cosi společného: jejich práh, kdy procitají z pasivity do aktivity, je položený někde dále, než jsme u sportovců normálně zvyklí. Neradi plýtvají silami a třeba jich ani nemají na rozdávání. Jsou velmi ekonomičtí, když mají provést nějakou pohybovou aktivitu…

A už musím brzdit, poněvadž by mě čtenář mohl začít podezírat z toho, že oslavuji lenost. Navíc jsem článku dal název „Chvála lenosti“. To byl ovšem bonbot. Samozřejmě, že 90% vrcholových volejbalistů jsou lidé, pro něž je pohyb základním životním projevem, potřebují jej pro svou seberealizaci, vnímají jej jako slast. V psychologii se hovoří o tzv. typu A, který vnímá zátěž jako příjemnou a vidí v ní výzvu, na rozdíl od typu B, který vnímá zátěž jako bolest. Ty „očkaře“ pro vrcholový sport hledáme. Ovšem některé události posledních čtrnácti dnů mě znovu inspirovaly, abych otevřel toto téma. Když máte to štěstí a dostanete se do situací jako je třeba Mistrovství světa, můžete se dočkat okamžiku, že žasnete nad tím, jak někteří příkladní sportovci najednou „křečovatí“, najednou jakoby docházeli na svůj limit a ti, jež se vám jevili jako líní či pasivní, najednou nečekaně ožívají a nezřídka rozhodují zápasy. Já vím, není to jednoduché s takovými typy hráčů, jelikož život sportovního  družstva znamená především neúprosnou každodennost. Takoví hráči vás v každodenním režimu otravují. Když ovšem poznáte ty pravé a vydržíte to s nimi, je velká naděje, že vám to vrátí, až to budete nejvíce potřebovat.

Rakousko, 22.7.2009  Zdeněk Haník