Vzpomínka na páteční noc v San Franciscu

  • Published in krása spasí svět
  • Hits: 2497

Když jsem před mnoha lety slyšel poprvé z vinylu koncert Friday Night in San Francisco, kde tři kytaristé Al DiMeola, John McLaughlin a Paco de Lucia rozpoutali „kytarové inferno“, říkal jsem si, že nejenom já, ale spousta lidí, kteří si myslí, že umí hrát na kytaru, by ji měli sbalit a hodit do křoví... 
Friday Night in San Francisco

 

... Nechápal jsem tehdy, jak se to dá technicky zvládnout, takto hrát na kytaru. Nemohl jsem se zbavit vtíravého dojmu, že je to jako když se sypou brambory v obrovském množství na zem v dokonalé harmonii. Dodnes mi při poslechu této desky jde mráz po zádech. No a Paco de Lucia přijel minulý týden do Prahy. Nezaváhal jsem a vytáhl 2.200 Kč za nejlacinější kategorii lístků a vyrazil jsem do Obecního domu, přestože už jsem si zvykl na koncerty chodit spíše zadarmo. Paco de Lucia zestárl, už nepotřebuje hrát jenom rychle, ale ta hudba jde hluboko pod kůži. Druhou půlku koncertu jsem opustil nevýhodné místo k sezení a šel se postavit blíž, abych na Mistra viděl. Nechci psát o hudbě. Chci začít o pokoře. Už jsem to zmínil víckrát. Oddat se své činnosti, to mě fascinuje. Myslím si, že poznám, když muzikant nemyslí na hudbu, ale na dojem, jaký udělá. Stejně jako volejbalista, který myslí na individuální statistiky, místo na hru a na vítězství. Mimochodem, trenérští kolegové, hlídejte bedlivě, když se vaši hráči příliš zajímají o své individuální statistiky, vždycky to trošku smrdí. A Paco de Lucia mě znovu přikoval k židli, protože tam byl kvůli muzice. Když nehrál sólo, nesmírně soustředěně a citlivě podkresloval spoluhráče. To je tak důležité ve volejbalu, umí to Francouzi, Američané a třeba Portugalci. Souznít, soucítit, sounáležet, součinit (já vím, není to úplně podle Slovníku spisovné češtiny, ale snad chápete, co chtěl autor říci), to je podstata kolektivní hry, ať se jedná o flamenco, manželství, kamarádství nebo volejbal. To mám rád. Paco de Lucia nepromluvil za celý koncert jediné slovo. Nepozdravil na začátek, nerozloučil se nakonec. To nebyla arogance: přišel hrát hudbu, a tak hrál. To mám rád. Ani náznak exhibicionismu, laciného technického pozérství. Šlo mu harmonii v hudbě, tu „šťávu vymačkanou z andělů porozumění“ (obrat Vladimíra Merty). Tolik bych chtěl, aby třeba náš národní mužský tým, kterému dle mého neschází k úspěchu tolik, našel podobnou harmonii ve hře, kterou jsem jasně cítil ve hře souboru kolem Paca de Lucii, ale rovněž ve hře Američanů na poslední Olympiádě.

Můj další zážitek minulého týdne se týká tréninku juniorek ČR, který jsem navštívil. Podle tradice si s nimi jednou za rok zahraju. Aleš Novák mi umožní, abych v modelované hře neopustil zónu IV a abych si dostatečně zasmečoval. Myslím, že střízlivým odhadem mohu konstatovat, že jsem ve svých třiapadesáti letech přesně na úrovni juniorek. Mockrát mě nezablokovaly, ale Veronika Dostálová mě čapala v pohodě do čepice a ani se přitom nenadřela (je opravdu dobrá, „mrcha“ jedna), přitom ta moje diagonála je tak jízlivá …. Nemohu si pomoct, ale tahle parta holek se mi herně libí a moc jim přeji úspěch na nadcházejícím ME, kam se kvalifikovaly z dodatkové kvalifikace. Hrají rychle, družstvo má ve svém středu silné osobnosti, herní kázeň, nasazení … ani jim neschází k úspěchu tak mnoho a navíc se znovu vrátila Marešová, což je útočná posila. Tak, hodně štěstí holky!

V rychlosti jsem v neděli zabrousil i do „utopené“ Dřevěnice (volná soutěž a smíšenky). I když antukový volejbal trochu uvadá, Dřevěnice stále jede. Rekord 589 týmů během čtyř dní z roku 1987 se asi hned tak nevyrovná (je jiná doba), ale stále je to jeden z českých divů světa. Milým zjištěním pro mě bylo (je to ostuda, že jsem to nevěděl), jak silným přátelským poutem jsou k sobě vázáni pořadatelé jednotlivých turnajů českého antukového Grand slamu Čestice – Hodslavice – Dřevěnice. Pozor! ty Čestice, ty Hodslavice, ale ta Dřevěnice. Prý jsem to při komentování minulý týden popletl, přestože to samozřejmě dlouhodobě vím …

A včera jsem ještě navštívil česko-německý kemp v Karlových Varech. O kempech se na těchto stánkách již psalo dost a dost. Zajímavostí tohoto kempu je, že karlovarský koumák Mirek Pažďora vymyslel přeshraniční akci, sehnal partnera BVC Chodov a podporu Česko-Německého fondu budoucnosti a Evropského fondu pro regionální rozvoj. A dobrá akce je na světě (šikovný chlapec). Odborně mě velmi potěšilo, že jsem mohl konstatovat výbornou práci Jirky Turečka, který v Chodově vybudoval nejen obdivuhodný beachvolejbalový areál, ale jeho volejbalový tým má velmi slušnou úroveň a jeho holky solidní volejbalové návyky. Inu strom se pozná po ovoci …

V Karlových Varech, 9.8.2010, Zdeněk Haník