Rusáci, aneb stále je to v nás …

  • Published in krása spasí svět
  • Hits: 2539

Petr Skoumal natočil svého času dvě skvostná CD: …Se nezblázni … a Poločas rozpadu. V refrénu jedné jeho písně se monotónně opakuje slogan: „…. Stále je to v nás, stále je to v nás …“. Jde o evokaci pocitu, který může vzbuzovat despekt vůči Rusům. Ty tanky v osmašedesátém jim prostě nemůžeme zapomenout...
rusko balet 

 

Ani to, že pod taktovkou Kremlu u nás došlo k destrukci hodnotového systému, k odumření elit, kdy zelenou dostalo (jak zpívá Kryl) „panstvo z podruhů“. Možná je v tom ještě více česká předposranost, nevím. A tak ani můj dlouhodobý postoj nevybočoval z celkové averze vůči zemi sovětů. Ne, že bych nyní zásadně změnil názor na tuto dějinnou epochu, naopak ještě víc u mě zesílil názor, že KSĆ byla zločineckou organizací a dopustila se stejně závažného dějinného zločinu, jako fašisté. Ale Rusko a především ruské občany, a snad ještě přesněji ruské umělce a sportovce vidím po čase trochu jinak.

 

Jsem pravidelným návštěvníkem opery, a upřímně přiznávám, že mě vždy uklidňuje, když si v seznamu interpretů před představením čtu ruská jména. Přestávám myslet na tanky, a chci vidět prvotřídní umění … a Rusové jsou v tomto směru výjimeční. Nemohu se zbavit dojmu, že by dali dohromady 50 nebo 100 takových souborů, jako naše Státní opera Praha nebo Národní divadlo. Mimochodem ve sporu, zda pro Prahu stačí jedno špičkové těleso nebo potřebuje dva, jde samozřejmě o peníze, a to na straně těch, kdo rozhodují i na straně umělců. Předevčírem večer jsem ještě po zasedání mimořádné schůzi Rady mládeže stihl v Brně večer Dnů ruské kultury v ČR. Pozval mě Merta, který představil svou Petrohradskou symfonii … velmi mě bavila …. Je to pašák, ale po přestávce přišlo něco, na co jsem vůbec nebyl připraven. Přišla tam ruská klavíristka, ani nečekala, až neukáznění diváci usednou na svá místa a spustila interpretační masakr. Koncert pro klavír a orchestr od Prokofjeva v doprovodu Filharmonie Brno zmáčkla tak, že mi neuniklo, jak i některým fajnšmekrům ztuhly rysy. Přede mnou sedící Merta byl naměkko a absolventka klavíru na AMU Lenka Říhová, kterou znají někteří volejbalisté z oslav 90 let českého volejbalu, kroutila hlavou. „To je fakt šílený“, řekla po skončení té klavírní „spouště“. A tak jsem si uvědomil, že dovedu mít k těm „Rusákům“ taky trochu jiný vztah. Navíc dali světu mého zamilovaného Dostojevského. Jejich baleťáci, krasobruslaři, gymnasté, to je v pravém slova smyslu první liga. A volejbal? Mají ten samý problém, co my. Existoval u nich model státem řízené tělovýchovy, který fungoval poměrně úspěšně, přestože měl politický přídech. Stejně jako u nás. Ten politický přídech byl protivný, ale po jeho zrušení teď marně bojujeme o to, aby stát vyčlenil samostatnou kapitolu rozpočtu pro sport. Vyhodili dítě i s vaničkou, stejně jako my, a teď nevědí (stejně jako my) co s tím. Sport hraje v české politice betla. Dříve znamenal sport politikum, teď je pěšákem na mapě české politiky. A tak děláme kampaně (Hvězdy nepadají z nebe), abychom zase sport trochu politikem udělali. Ale zpět k ruskému volejbalu. Rusové nejsou schopni od roku 1990 vyhrát ME, MS nebo OH. Už tolikrát k tomu měli blízko, i třeba jen jeden, dva míče (MS 2002, ME 2007). Přitom jsou stále jednou z volejbalových velmocí nejvyššího řádu. Letos na ME jsem nepochyboval, že konečně vyhrají. Nakonec nesáhli ani na medaili. Skoro jako by to vypadalo, že Rusové vlastně potřebují toho cara, ať personifikovaného nebo zestátněného. Pevnou řídící ruku zatím nevedou nahradit idealismem či společným snem. Ať tak či tak, přes všechny potíže, kdo počítal s tím, že jsou Rusové po roce 1989 ze hry, tak se přepočítal. Majitel jednoho z nejluxusnějších hotelů v Karlových Varech Imperiál (převážně s ruskou klientelou) Jiří Milský mi vyprávěl: „ …všichni se mi na začátku devadesátých let smáli, že jsem postavil byznys na Rusech. Nic jsem jim nevysvětloval, jen jsem usmíval a napovídal jim, podívejte se na mapu …“.

Sice spolu s Petrem Skoumalem v první sloce notuji: „stale je to ve mně“, jsem rád, že je ta doba soudruhů už za námi, ale taky jsem starší a přidávám druhou sloku: „někteří Rusové mají cosi do sebe, před ruskými sportovci mám respekt, a ruské umění miluji …“. Ostatní je věc úhlu pohledu.

Zdeněk Haník, 31.10.2011, stále v pohybu …