Nohavica do čítanek a malá volejbalová analogie …

  • Published in krása spasí svět
  • Hits: 2831

Zhruba před rokem (19.7.2008) jsem začínal jeden článek slovy: …Je léto, a přestože se tato úterní rubrika jmenuje „trenérské argumenty“ dovolte mi jednou či dvakrát zatoulat se do trochu odlehčenější polohy. … Tolerujte fakt, že vás „vytáhnu“ na hudební festivaly, i když, jak sami uvidíte, skončíme zase u volejbalu“. Dnes vás poprosím o podobný druh tolerance. Jsou prázdniny a nemusíme psát stále jen o volbách nebo chybném smečařském kroku... 
Nohavica 1.jpg

... Téma je velmi podobné jako loni a rovněž model: hudba – léto – analogie volejbal – zůstane zachován. I tentokrát se mi hodí věta z loňského článku: „…není moc hudebníků, kteří si dokážou sami (ať už s kytarou nebo jiným nástrojem) sednout třeba před tři tisíce diváků, umlčet je svou hudbou, přikovat je sedačkám a zcela vtáhnout do emocionálního stavu, v němž podle mého soudu hrají Brazilci volejbal a třeba Španělé fotbal“. Hlavním protagonistou loňského článku byl hudebník Vlasta Rédl, o němž jsem tehdy psal, že jsem ho viděl hrát i opilého, abych následně vyzdvihl jeho geniální muzikálnost. Uplynulý víkend jsem si v rámci svých pracovních povinností v olomouckém kraji (připravujeme spuštění internetové podoby výuky na trenérských školeních, tzv. E-learning) neodpustil zavítat na tradiční festival do Náměště na Hané. Těšil jsem se na Rédla, ale zklamal mě. Nevzal na vědomí 1.000 diváků „napěchovaných“ do prostoru „U kapličky“. Byl jsem jedním z nich. Vykecával se, improvizoval si s hlasem i nástroji … Vděční diváci mu to možná odpustí, ale já jsem v málu volného času přišel na muziku, v níž je Rédl pro mě absolutně jedinečnou osobností. Když budu chtít poslouchat „slovo“, půjdu na Svěráka, Ebena nebo Činoherní klubu. Tak jsem byl otrávený a šel jsem pryč. A teď, proč vám o tom píšu na volejbalové straně. Ze dvou důvodů.

Zaprvé proto, že s pokračujícím sobotním večerem uplynulého víkendu přišel další program. Skupina Jarret, kterou jsme svého času finančně podpořili (v komunitě míčového sedmiboje), se stále zlepšuje, Radim Hladík (Blue Effect) mě znovu přesvědčil, jak moudrý tah udělal, že se dal dohromady s mladými muzikanty. Ale pak Jarek Nohavica. Předloni jsem na koncertu ve Strážnici trochu trnul, jak si začal pohrával se sedmi tisíci diváky, když ucítil, že je pohltil magií svých písní. V těchto okamžicích umělci tohoto typu začnou někdy koketovat s tendencí laciné manipulace davu a to věru nemám rád. Vedle mě sedící věhlasný kritik Jiří Černý mi říká: „Zdeňku, nejsi ty trochu cimprlich?“ a měl asi pravdu. Normou nejsem já, ale těch sedm tisíc diváků a ti se báječně bavili. Dvojnásob jsem si to uvědomil při srovnání s nemilým zážitkem při koncertu Rédla. A teď pointa. Jak Rédl, tak Nohavica mají „vyšší posvěcení“. Za něj nemohou, to dostali od „nejvyššího tatíka“. Co mohou ovlivnit, je míra rozvinutí této hřivny. Nohavica si prošel vším možným: … je tu kauza STB, alkoholové období, ztráta zájmu o písničkáře po roce 1989. Přestál to a kouzelně nenásilným způsobem (žádné billboardy u dálnic, žádná mediální palba, atd.) se dostal do situace, kdy je podle mého názoru (jako jeden z mála českých umělců) schopen vyprodat Strahov. Má krásné písničky (to Rédl rovněž), jeho osobnost má zvláštní charisma (stejně jako ta Rédlova), poradí si na pódiu sám (nejinak Rédl) … Rédl je navíc jistě „všestrannější a virtuóznější“ muzikant. Ale Nohavica udělal ten poslední krůček: je chytrý a vyvinul se v zodpovědného umělce, který ví, že koncertní vystoupení má nějaký řád. Je mazaný a ví, co zabírá a vkusně toho využívá. Ale přeci o to jde, nebo ne? My jako diváci se přeci rádi necháme vtáhnout do nějaké hry, to není od umělce nefér. Přišli jsme přeci na koncert prožít svůj sladkobol, svůj romantický sen či trochu srandy. Umělec, který stojí před 5.000 lidmi, má zásadní vliv na tuto skupinu a může přes emoce dosáhnout mnohé. Vždyť téměř každý umělec touží stát před mnohatisícovým davem. A když tam tedy stojí, je to pro něj závazek. Už si nemůže dělat, co chce, už v té hře není sám. Mockrát jsem odpovídal, ať už novinářům nebo známým třeba v hospodě na otázku, proč naši nejlepší volejbalisté nedosahují světové úrovně? Do určité míry je to dáno mírou talentu, v tom se nedá nic dělat. Ale ta druhá část pravdy je tato: schází jim poslední krok od Rédla k Nohavicovi.
Zadruhé proto, že jsem mimo jiné svou původní profesí učitel českého jazyka a literatury. Kdysi mi zprostředkoval Vladimír Mišík svou hudbou první kontakt s českými básníky Kainarem, Gelnerem a Hrabětem a posléze, to už jsem byl chycen, mi Vladimír Merta představil, jak krásně může znít v písni Josef Hora, Viktor Dyk či Artur Rimbaude. A později jsem už sám objevoval kouzlo Vladimíra Holana, Františka Halase, Jaroslava Seiferta, Antonína Sovy a dalších. A pak už jsem byl učitel, později středoškolský profesor a pomáhal jsem svým žákům chápat, proč číst poezii. Šel jsem na to přes muziku … Mnoho mladých českých volejbalistů jezdí už téměř patnáct let na naše kempy, někteří čtou i náš web. Drtivá většina z nich mě zná jen jako volejbalového trenéra. K vám všem, k nimž dolehne hlas našeho webu, míří tento netradiční vzkaz. Milá česká volejbalová i jiná mládeži! Běžte na koncert Jarka Nohavici nebo alespoň poslouchejte jeho písničky. Jako bývalý učitel češtiny vám garantuji, že uslyšíte klasika české moderní literatury. Čeští básníci 21. století mají trochu smůlu, jelikož nemají takový skvělý vyjadřovací prostředek jako Nohavica, ale nedá se nic dělat. Nohavica (jako Beatles) promlouvá ke všem: k mé matce, stejně jako k mé dceři, k ostravským horníkům, stejně jako k pražským intelektuálům. Je to umělec vpravdě národní. Sice vám ho, milí studenti, nezařadím do chlívku typu: surrealismus, poetismus, dadaismus, dekadence, romantismus, lidový folklór, trubadúrská tvorba či obrozenecká literatura 21. století … to vůbec není důležité. České písničkářství sehrálo důležitou roli před rokem 1989 pro zachování naší duševní integrity. Po tomto roce mnoho bardů tohoto žánru padlo. Jaromír Nohavica zůstal a už dnes patří jeho texty písní do čítanek. To jsem chtěl říct …
V Nymburce 6.7.2009     Zdeněk Haník