Kryl zpíval: „... Děkuji ...“

  • Published in krása spasí svět
  • Hits: 1771

cerny jiri 

Minulý pátek mi volal Jirka Černý. Ano, to je ten, který nám kdysi strašně dávno pomáhal objevovat Olympic, pak Karla Kryla a za komunistických dob v nás svými poslechovými pořady ve vysokoškolských klubech posiloval naději, že snad bude líp. Ano, to je ten, který nás upozorňoval na hudbu skupin U2 a z domácích třeba Čechomor (tehdy Českomoravská hudební společnost) dávno, dávno předtím, než o nich kdo věděl, neřku-li, než byli slavní. A konečně to je ten, který uváděl na balkón Melantrichu společně Karla Gotta, s Karlem Krylem a Václavem Havlem při listopadových zlomových událostech roku 1989 a v písni „Sako ze sametu“ na to nostalgicky vzpomíná Jaromír Nohavica: „ ... míjejí nás dny po dni, a já jdu po Národní a nic se neděje, nahlížím do Laterny, jestli tam Jirka Černý, zase je ...“.
Tento bard české hudební publicistiky, kterého si v Čechách váží téměř každý od Jiřího Suchého až po Zdeňka Svěráka a kterého Ministerstvo kultury ocenilo v roce 2013 za přínos v oblasti hudby, mi volal a ptal se, zda kandiduji v nadcházejících volbách do Senátu a městských zastupitelstev. Když jsem odvětil, že ne, řekl s úlevou: „To jsem rád“ a vysvětlil mi k mému velkému potěšení, že by rád ve svém pondělním pořadu „Klub osamělých srdcí seržanta Pepře“ na Českém rozhlasu 2 odcitoval něco z webu, který právě čtete (na vysvětlenou: jeho stavovská čest by mu nedovolila, aby byl spojován s případnou politickou agitací v případě, že bych byl politicky angažovaný). Nechci být pokrytec, proto přiznávám, že když mi „Mistr novinář“ sdělí, že se mu líbí něco z mého psaného projevu, zjihnu jak batole ...

Jeho pondělní rozhlasovou verzi jsem nestihl, ale internetovou kopii jsem samozřejmě vyslechl a od patnácté minuty pořadu, jsem byl mírně řečeno naměkko, zde nabízím odkaz: (http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3207570).

Tak tedy Jiříku! Je pro mě poctou, když si mě jako sportovce tedy obyvatele „černobílého pragmatického ostrova“ sportu váží někdo, kdo je autoritou „ostrova nespočetných odstínů“, který obdivuji. Neméně mě hřeje, že si mě váží ČLOVĚK, všechna písmena jsou velká, doufám, že není třeba vysvětlení ...

A pak ještě za tátu: díky, on si to zaslouží, nejen kvůli mámě, ale i mně svého času chlapsky vyklidil prostor, abych mohl růst ... a díky i za Zdenála: „je to pašák, váží si tě, ale nebude to mít v životě lehké, introvert jeden zakuklený ...“.

Dnes to bylo kratší, než obvykle, ale jak říkával Miroslav Horníček: „teď už řeči prospěje, když postojí ...“.

V Praze 17.9.2014, Zdeněk Haník