Gazdina roba a taková člověčina …

  • Published in krása spasí svět
  • Hits: 3254

„Dobrý den, tady společnost T-mobile, co pro vás mohu udělat“, tak nějak vás přivítá umělý hlas protivnou větou, když se proklikáte sérií číselných voleb: „ … pro spojení s operátorem stiskněte trojku … atd.“. „Hovno“, chce se mi odpovědět, protože z otázky „co pro vás mohu udělat“, je cítit, že pro mě nechce udělat nic, resp. nejradši by mě odpálila na další číselnou volbu... 
Cvancarova gazdina roba 1

... Je to takové nejapné divadlo. Dnes je módní, že  každý s každým líbá studeným polibkem do neznáma na uvítanou …, „moc mě těšílo“ je obvyklá věta na rozloučenou (přitom ho zas nějak zvlášť netěšilo), každý druhý politik vám sdělí, že nemyslí na sebe, ale na blaho státu. Přitom už pomalu přestáváte rozumět tomu, co je a co není tunel. Práva vystudujete za tři měsíce. To by se naši předkové divili, jaký je to fofr. Když si Rath s Kalouskem nadávají před zraky kamer, přestavují nám názorně, jak vůbec nejde o jejich ješitnost, ale o ušlechtilé vyšší principy, které hájí a které potom ve zhuštěné formě „prdnou“ na bilboard. Demokracie se tomu říká …, podle mě je to podvod, ale hned hlásím chybu na své straně (jsem cimprlich, jak říká Jirka Černý).  

Přesto vám řeknu, že když jsem na pozvání kulturního referenta naší mini-komunity Zdenka Merty usedl do sedadla Divadla Pod Palmovkou na představení sto let starého kusu Gazdina roba, najednou jsem cítil neobvyklou „člověčinu“. Jako bývalý středoškolský učitel českého jazyka a literatury na sebe musím „prásknout“, že na divadelní „štyk“ od Gabriely Preissové by mě před takovými dvaceti lety nikdo nedostal (to jsem učil na Jarošce v Brně). Jó Dostojevskij, Proust, Becket, Čapek, prokletí básníci, Holan atd, to prosím, ale nějaké vesnické drama z minulého století … Časy se mění a my v nich, zpívá Bob Dylan. Čirá člověčina tomu našemu světu schází, dala mi opakovaně uvědomit paní Preissová. I v tom našem volejbale … za některé kousky, které provede tu a tam dnes nějaký hráč se v době, kdy jsem se učil volejbal, dostávalo v normální „chlapské“ partě „člověčím způsobem“ přes držku. Dnes takové výjevy nikoho moc nevzruší. Za to jsou to tzv. profesionálové. Když baskeťáci Nymburka na začátku své hvězdné kariéry ještě poprvé nedosáhli na titul a prohráli ve finále play-off, nemohli v družstvu hrající Amíci pochopit, že čeští hráči jdou slavit. „Vždyť jsme poprvé v životě druzí v lize“, argumentovali „čížci“… „ale teď jsme prohráli, jak můžete jít slavit“ divili se černoušci. Stejně jako jsem svého času nepochopil, když naši hráči šli po prohře se Slováky v Plzni o postup na ME do hospody (nevím jestli slavit, abych nekřivdil). Michal Rak, tehdejší kapitán byl slušný, volal mi z hospody, zda bych nepřišel. Asi mi to dokonce měli za zlé, že jsem nešel. Ale tohle mi tedy nejde. Já jsem v té chvíli cítil, že jsem prohrál a prohra má hodně bolet, pokud se nemá minout svým účinkem.

A tak, že mě Jitka Čvančarová v roli Evy, nadchla. Zahrála to civilně, neokázale, pokorně a nesmírně tvrdě. Zahrála ženskou ostrou jako břitva a přitom citlivou a zranitelnou, sebevědomou a přitom křehkou. Ale byla to opravdová lidská bytost. Samozřejmě jsem byl zvědavý po představení, jak se bude jevit, až mi ji Merta představí. Jako Gazdině robě jsem ji uvěřil, to co hrála a jako holka na baru je docela milým a přirozeným stvořením … Ale to není hlavní téma. Ostatně všechny charaktery v představení měly krásný lidský rozměr. Šla z toho příjemná člověčina, kterou jako bych v tom našem současném životě tak trochu postrádal. Proto to vlastně píšu. Dost věcí mi v současném životě připadá jenom „jako“. Nemáte podobný pocit? Tak například (byl jsem teď na kempu s malými dětmi) „jako“ se hlídají práva dětí. Fyzické tresty jsou zakázány, když učitel řekne dítěti ostrou větu, může se stát, že si rodiče budou stěžovat na nepřípustné chování učitele, na omezování osobní svobody dítěte. Já jsem ale přesvědčen, že to pro samotné děti není dobré. Děti raději snesou spravedlivý výprask, než nějaké soustavné moralizování. Ne nadarmo se říká „je mu dobře jako po výprasku“. Můj otec sestavuje rodinnou kroniku a ve staré korespondenci někoho z předků naší rodiny (z otcovy strany) objevil dopis následujícího znění:

Vysoce vážený pane řídící!

Prosím vás snažně, byste proti našemu nezvedenci použil ostřejších prostředků a nedbal toho, že mně to snad nebude vhod. Vymrskání přes zadnici, přes ruce a vše jiné bude pro něho velice dobrý instrument a prosím, byste se dle vašeho uznání, které za dobré považujete, zachoval. Trestám ho doma a obávám se většího rozčílení, kterého se musím co nejvíce vyvarovati, asi má pro mne trapné následky a rmoutí mne děsně, když děti své učitele zlobí. Za vše, co pro polepšení mých dětí vykonáte, děkuji vám již předem. Vám oddaný … (originál ve skenované verzi přikládám k nahlédnutí, klikni). Doufám, že mi odpustíte, že jsem v dnešním článku nic zásadního nesdělil. Jen jsem chtěl doporučit představení Divadla „Pod Palmovkou“ Gazdina roba s výbornou hudbou skupiny Cimbál Classic a velmi solidně zpívajícími činoherci. K tomu jsem vám dal nahlédnout, jak se dříve „nelidsky“ vychovávalo a jak to máme teď dobře s tou výchovou vymyšlené.  A jen tak jsem se chtěl nenápadně zeptat: Neschází vám taky trochu taková nefalšovaná člověčina, kterou jsem si dovolil přetlumočit z divadelního představení a jednoho obyčejného dopisu mého předka z roku 1923, taková ostrá, vášnivá, zdánlivě krutá, trochu dramatická a přitom tak nějak laskavá, chápající a shovívavá?

Brandýs nad Labem, 2.11.2009, Zdeněk Haník