3x naměkko, aneb od Brahmse přes Berlín až ke Kubalovi …

  • Published in krása spasí svět
  • Hits: 3714

Už se to na nás valí: příští týden začíná nároďák, za 14 dní potom volby, kvalifikace na MS atd. Jak říkají Slováci, může to být pěkná „mastěnica“. Proto si dnes ještě dovolím být před začátkem všech bitev trochu naměkko. Napřed trochu do osobní historie. Je 31.12.1999, dnes se bude lámat tisíciletí a já jsem v Innsbrucku. Dcerce Terezce je rok a půl a syn Zdenál je v období, kdy všechno je míč, a tak bytem na Prinz-Eugen Strasse lítají nafukovací míče, polštáře a podobné předměty a můj jediný, tehdy třináctiletý syn, mi hlásí nejméně 10x za den nějaký mečbol. ...
Jaffe Sophia

... Na televizní stanici SAT 3 běžel v ten den neobyčejný pořad: nonstop 24 hodin největších „fláků“ z vážné hudby s nejlepšími interprety a orchestry a já jsem se rozhodl, že to všechno musím mít nahrané. „Prudil“ jsem rodinu od rána, všichni její členové (kromě jmenovaných obě Svaťky) byli naštvaní, že táta neprožívá poslední den tisíciletí s nimi a shání se po VHS-kazetách. Už jsem viděl, že začíná být husto a slíbil jsem, že končím a že se začnu podílet na rodinné pohodě. V tom se objevil na obrazovce Daniel Barenboim, Berliner Philharmoniker a na nohy chromý izraelský houslista Itzhak Perlman a začali „vařit“ Brahmse (houslový koncert) … ten chlápek sotva dolezl na pódium, odložil berle a odpálil strašnou nálož, pak sbalil berle a zmizel … seděl jsem úplně ochromený z toho výkonu a definitivně jsem pohřbil vstup do roku 2000. Včera jsem měl náročný den, ale pracovalo se mi výborně, večer mě totiž čekala lahůdka v Rudolfinu … Hráli mého zamilovaného Brahmse a na housle Francouzska Sophia Jaffé. Co vám budu povídat, jestli se chcete někdy dojmout, pusťte si to a hlavně 2. větu. Úplnou rozkoš v duši nerozhodil ani pan Josef Suk, kterému mě představil o přestávce Zdenek Merta, když Mistr Suk lakonicky poznamenal „… utlačují ji, chudinku“ (rozuměj orchestr sólistku). Já jsem nic takového nepozoroval a ponechávám si svůj fantastický dojem. Pokud nemáte odpor k vážné hudbě, tak tady nabízím alespoň odkaz (klikni), sledujte, jak je ten chlapík úplně mimo sebe, jó tak hrát někdy volejbal (kvůli tomu jsem tehdy zničil ten silvestr) …. .  Druhé dojetí je už volejbalové. Vyrazil jsem v sobotu do Berlína na semifinále Bundesligy Berlin – Friedrichshafen …

V první řadě bych rád poznamenal, že produkt, který pořadatelé připravili, je skutečně hoden přízně sponzorů. 5000 diváků, úvodní laserový ceremoniál, skvělé zpracování vizuální stránky utkání s videoprojekcí, chytré vyřešení „nudných“ volejbalových pauz, propracovaná ritualizace fandění diváků, bezvadný výkon moderátora atd. Zkrátka: jistě je za tím jistě mnoho práce a jistě značné finanční investice. Kdybych byl bohatým kapitalistou, neváhal bych dát peníze do takového produktu, resp. byl bych rád jeho součástí. To tedy v Čechách mohu konstatovat zřídka. Naštěstí pro český volejbal nejsem bohatým kapitalistou. Prostředí, které vytvořila berlínská hala, navodilo psychologicky či emotivně podobný efekt (i když svým pojetím zcela odlišný), jaký nám předvedli fanoušci řeckého Iraklisu ve Final Four. Toto prostředí je prostě takovým závazkem pro hráče, že jim opravdu nedovolí prohrát. Výkon Berlína, a k mému potěšení i všech tří českých hráčů (především však Kryštofa), byl dojemným poděkováním věčným divákům. A já musím přiznat, že jsem byl dojat s nimi a v dobrém záviděl aktérům, že jsem si v takovém prostředí snad nikdy nezahrál.

Mé třetí dojetí je dlouhodobé a snad je zde slovo „dojetí“ přehnané, ale když už jsem dneska tak naměkko, tak snad tuto mírnou nadsázku čtenář skousne. Po dobu 4 let vedu všechna trenérská školení v rámci ČVS. Jedničky, dvojky, sem tam i trojky. Pan docent Buchtel sice moji práci hodnotí velmi negativně (www.cvf.cz), ale já na to zatím nechci reagovat, snad na to přijde čas. Na školeních se objevují šikovní mladí, které jsem předtím neznal, a příjemně překvapují (již jsem o některých psal). Jsou tu i slabší adepti, kterým do budoucna moc šancí nedávám, ale to už je život. Mezi těmi mladými se vynořili bývalí výborní hráči či dokonce reprezentanti. Musím říct, že většina z nich mi udělala radost, jak svým přístupem, tak čiperností, s níž řeší mnou předhazované „špeky“. A tak Standa Pochop, Renda Dvořák, Jarda Emmer, Lucka Václavíková, Piko Pešl, Bean Kubala, Martin Demar jasně naznačují, že se nemusíme o trenérskou komunitu do budoucna bát. Když k tomu přičtu další volejbalové „koumáky“ jako jsou Martin Hroch, Milan Hadrava, Michal Palinek, Michal Nekola, Milan Fortuník, Honza Svoboda a když ještě přidám Jiřího Nováka, který mi poslal práci o statistice, jež by po stylistické úpravě klidně snesla uveřejnění, Jakuba Novotného, jehož volejbalová publicistika baví stovky lidí, je tu spíš přetlak kvality než nedostatek kádrů. A to ani nemluvím o Petru Bromovi, Michalu Nekolovi, Jiřím Vojíkovi, Dědku Bláhovi či Jindrovi Lickovi, Mirku Malánovi, kteří si své místo na slunci již našli. Minulý čtvrtek a pátek na školení 2. třídy v Brně jsem se s některými z nich výborně bavil a říkal jsem si pro sebe, že taková volejbalová výuka má snad i smysl. Ano, máme i ztráty Marek Pakosta, Martin Nejedlý, Bronislav Mikyska a svým způsobem i Ivo Dubš … Manažerská oblast by takové lidi strašně potřebovala, ale mám obavu, že jim volejbal nabízí pouze velikosti M, L, ale se dobře cítí v XXXL. Ale co není, může být. Každopádně končím své nostalgické povídání přáním a slibem. Beane, Piko, Honzátko, Forbesi, Rendo, Stando, Jardo, Lucko, Demi, Hrošíku, Hadráku, Paldo, Drdo, Paťásku (už asi nebudeš dělat ztráty za nároďák), Pátku a další … ať u toho volejbalu vydržíte, my vám naše pozice tak lehce nevyklidíme, budete muset vylézt po našich zádech, ale až se tak stane, jsme připraveni vám pomoct, když nás budete potřebovat a budeme se zatím do té doby snažit vylepšit produkt „volejbal“, aby jste ho mohli zvelebit a vrátit minimálně tam, kde ho teď mají naši sousedé z Německa či Polska.

V Praze 21.4.2009 Zdeněk Haník