Pod kanadskou taktovkou

  • Published in Jiří Novák
  • Hits: 3826
Snem většiny hráčů, kteří se rozhodli pro kolektivní sport, je dříve či později zkusit zahraniční angažmá. A byl to samozřejmě i sen můj, který se v roce 1999 začal naplňovat. Na stůl se mi dostala nabídka francouzského klubu Paris Volley. Moc jsem toho o svém budoucím zaměstnavateli nevěděl, nicméně ty informace, které se ke mně dostaly, byly vesměs velice pozitivní a tak jsem s podpisem neváhal. Po ME 1999 ve Vídni jsem zabalil pár tašek a vydal se na cestu pln obav a nervozity. Přeci jen to byl velký skok do neznáma. Zbytečně! ... (Foto: Jiří Koliš) Snem většiny hráčů, kteří se rozhodli pro kolektivní sport, je dříve či později zkusit zahraniční angažmá. A byl to samozřejmě i sen můj, který se v roce 1999 začal naplňovat. Na stůl se mi dostala nabídka francouzského klubu Paris Volley. Moc jsem toho o svém budoucím zaměstnavateli nevěděl, nicméně ty informace, které se ke mně dostaly, byly vesměs velice pozitivní a tak jsem s podpisem neváhal. Po ME 1999 ve Vídni jsem zabalil pár tašek a vydal se na cestu pln obav a nervozity. Přeci jen to byl velký skok do neznáma. Zbytečně!Skvělé přivítání ve klubu, kde převážná část hráčů včetně trenéra byli cizinci. Největší kolonií byla ta kanadská (nahrávač,univerzál + trenér), která se dalším rokem rozrostla o dva nové „kousky“. A bez nadsázky se dá říct, že se vše točilo okolo dvoumetrových dřevorubců. V mé dosavadní sportovní kariéře jsem se s kanadským volejbalem do té doby nesetkal a tak jsem byl mile překvapen, jací dobří hráči, lidé a odborníci se v téhle zemi dokázali „urodit“.Každý trénink plni dobré nálady, chuti na sobě pracovat a připraveni strhnout ostatní k maximálnímu nasazení i ve chvílích, kdy únavou pleteš nohama. Postupem času jsem začínal chápat, že jejich projev na hřišti není jen odrazem kanadské mentality, ale i ověřenou cestou k dosažení úspěchu. V hlavě mi z té doby utkvěly dvě pro mě doposud nezvyklé situace. První se stala na předligovém turnaji, kdy jsme se všichni spíš navzájem poznávali a hledali způsob, jak si jeden druhému společně vyhovět na hřišti. Hráli jsme o 3.místo a v průběhu zápasu na nás začala padat deka (únava, sklopené hlavy a chuť to mít vše co nejrychleji za sebou).Trenér bere time out a hlasem rozzuřeného tygra nás upozorňuje, že bychom měli být vděčni za to, že s námi klub jako je Paris Volley podepsal smlouvu v očekávání nejlepší možné reprezentace jeho barev. V tu chvíli jsem pochopil, že to tady nebude žádná prdel, že se nic nepřehlíží.
Druhým osvětlením nastolené cesty byl trénink, při kterém si dva Frantíci spletli cvičení se zábavou. Trenér zastavil trénink a všichni kromě jich dvou začali běhat ode zdi ke zdi. Jeho myšlenkou jim bylo ukázat, že tým za jejich chyby či lehkomyslnost při plnění daných úkolů jednou může tvrdě zaplatit a na druhou stranu je připraveno se za ně obětovat ve společný úspěch. Obětovat ve smyslu udělat vše proto, aby jim v těžkých chvílích dokázalo svou soudržností pomoci. Výsledek se dostavil okamžitě a přál bych Vám vidět jejich kyselé otevřené huby. Od té doby byli ti dva jedni z prvních, kteří si pro ostatní dokázali rozbít bradu o palubovku. Dnes jsou to jedni z nejlepších evropských hráčů na svém postu. Žádný dům nemůže stát bez pořádných základů. Později mi trenér potvrdil, že pro dlouhodobý úspěch našeho družstva byly tyto dva měsíce nejdůležitější. Potřeboval nás individuálně poznat a zároveň každého z nás přesvědčit o cestě, kterou se tým bude ubírat a která bude jeho největší zbraní v boji s ostatními. A ať už k tomu použil jakýkoliv způsob, jím nastolená cesta byla správná, dosažené výsledky byly hlavním důkazem. Do té doby bylo nemyslitelné, aby francouzský tým porážel kluby za slavné italské A1. Schválně píšu porážel, protože za dobu jeho působení (1999-2003) jsme v oficiálním zápase s Italama snad neprohráli (tady nechci kecat, snad mě paměť neklame). Jednou z odpovědí na otázku „Proč tomu tak bylo?“ byla slova jednoho z hráčů italského Trevisa po naší výhře v Lize Mistrů 2001 (Paris – Treviso 3:2). Odpověděl : Možná jsme nejlepší družstvo v Evropě, ale Vy jste vyhráli, protože jste tým. Tým, ve kterém se jeden obětuje pro druhého. Tým, který jde za filozofií svého trenéra a věří ve společný úspěch. Dnes na Vás naše družstvo plné samých individualit nestačilo. Tím jsem se přesvědčil (nejen lidsky, ale i výsledkově, i když to výsledkové přesvědčení přišlo daleko dříve), že není nejdůležitější mít v družstvu jen samé excelentní hráče, ale daleko důležitější je, aby byli všichni na stejné lodi a věřili ve společnou práci. Je jasné, že bez určitého hráčského materiálu takových výsledků nelze dosáhnout. Setkal jsem se v mé hráčské kariéře se spoustou hráčů z různých evropských či světových zemí, nicméně mentalita mých kanadských spoluhráčů ve mně zanechala jen kladné lidské i sportovní vzpomínky.

I když jsou mé trenérské zkušenosti takřka nulové, jestli se jednou poštěstí (a mám velkou chuť své zkušenosti předat dál), rád bych cestu, která mě dostala na sportovní vrchol použil v praxi.

Nesmím opomenout, že i na náš tým se dostavila tzv. „výsledková únava“. Po dvou letech, kdy přicházela vítězství ve všech hraných soutěžích (liga,pohár,evropský pohár), jsme se dostali do motivačních problémů. Základ týmu se tři roky skoro neměnil. Po vítězství v Lize Mistrů nemohl náš klub konkurovat nabídkám věhlasných evropských klubů a tak přicházela logická obměna hráčů i trenéra. Jak se ale dnes můžete přesvědčit, vítězný duch v našem družstvu Paris Volley zůstává.

Z Paříže zdraví Paťas           16.11.2008