Návrat ztraceného syna

  • Published in Jiří Novák
  • Hits: 4197
Na začátek musím přiznat, že to se mnou Hujda umí. Skoro pokaždé ve mně se slovy „Paťas pojď“ probudí chuť ke vzájemné spolupráci. Ať už je to společná bitva na volejbalovém poli nebo jak se dnes můžete přesvědčit i bitva na poli publikačním. Vždy byl mou zbraní hlavně volejbalový míč, při psaní tohoto článku se musím naučit použít zbraně jako tužka a papír. Prostě jsem se od něj nechal opět „ukecat“ k pár článkům a budu se snažit něco vyprodukovat a podělit se s Vámi o několik svých myšlenek z volejbalového života. Nemyslím si a ani nevěřím, že dokážu vyplodit stejně krásné „poezie“ jako Jakub Novotný či ostatní, ale zkusím se s tím poprat. Na úvod by se hodilo se představit, aby i ti nezasvěcení (pokud se na tomto webu objeví) věděli, s kým mají tu čest. Takže Vás zdraví Jirka Novák, ve volejbalových kruzích, řečený Paťas. Každý malý kluk, který má chuť sportovat se dříve či později začne rozhodovat, který ten sport to u něj vyhraje. Já s takovým výběrem vlastně neměl žádný problém. Už jako malého caparta mě máma vodila na volejbalové přestřelky budějovické Škodovky, v nichž jedním ze střelců byl i můj táta „bomber“ Patník ...(Foto: Koliš)
Na začátek musím přiznat, že to se mnou Hujda umí. Skoro pokaždé ve mně se slovy „Paťas pojď“ probudí chuť ke vzájemné spolupráci. Ať už je to společná bitva na volejbalovém poli nebo jak se dnes můžete přesvědčit i bitva na poli publikačním. Vždy byl mou zbraní hlavně volejbalový míč, při psaní tohoto článku se musím naučit použít zbraně jako tužka a papír. Prostě jsem se od něj nechal opět „ukecat“ k pár článkům a budu se snažit něco vyprodukovat a podělit se s Vámi o několik svých myšlenek z volejbalového života. Nemyslím si a ani nevěřím, že dokážu vyplodit stejně krásné „poezie“ jako Jakub Novotný či ostatní, ale zkusím se s tím poprat. Na úvod by se hodilo se představit, aby i ti nezasvěcení (pokud se na tomto webu objeví) věděli, s kým mají tu čest. Takže Vás zdraví Jirka Novák, ve volejbalových kruzích, řečený Paťas. Každý malý kluk, který má chuť sportovat se dříve či později začne rozhodovat, který ten sport to u něj vyhraje. Já s takovým výběrem vlastně neměl žádný problém. Už jako malého caparta mě máma vodila na volejbalové přestřelky budějovické Škodovky, v nichž jedním ze střelců byl i můj táta „bomber“ Patník. Když mě jednoho dne vzal za ruku a odvedl na hřiště mezi stejně staré „začátečníky“ bylo o mém sportovním osudu rozhodnuto. Ze začátku to s volejbalem nemělo moc společného, ale díky dětskému úsilí, chuti vyhrávat a ochotě obětavých trenérů jsem se krůček po krůčku šplhal výš a výš. Prvním zlomem v mé sportovní kariéře byl rok 1990, kdy si mě trenéři A-týmu budějovické Škodovky vybrali do družstva mužů. I přes můj mladý věk a absolutní nezkušenost s mužským volejbalem se nebáli mi sem tam dát šanci čuchnout k „realitě“. První pozvánka do juniorského národního týmu na sebe nenechala dlouho čekat a i když jsem byl mezi 18-ti letými dravci ještě pěkné pískle, krůček po krůčku jsem získával a snažil se prodávat nabyté sebevědomí. V mužské extralize jsem záhy získal místo v základní sestavě svého týmu a jako mladičký výrostek začal čeřit vody českých extraligových palubovek  s Jihostrojem Č.B. Přišla krásná a medailově úspěšná léta juniorských repre úspěchů, kde přes dvě čtvrtá místa (MS „17“ Portugalsko 91,ME „19“ Polsko 92) jsem se konečně dočkal i medaile na MS „20“ v Argentině 93. Co víc si přát pro nastartování kariéry v mužském „sportu“? Má juniorská léta tím skončila. Díky Milane Žáku a Petře Kope, že jste měli velký čeřen a vytáhli nás několik málo z hlubokých juniorských vod do A-týmu repre mužů. Mužské repre začátky byly spíše o trénování a sparingu pro ostatní. Zato v domácí soutěži jsem ve svém posledním roce v Jihostroji získal před přestupem do Setuzy Ústí nad Labem cenný skalp hvězdami nabitého Aera Odolena Voda (Holčík, Hadrava, Pakosta, Kovařík) a zakončil jak sezonu, tak své působení v Jihostroji druhým místem, v té době velmi nečekaným úspěchem pro náš klub. Poté přišly nabídky k zahraničnímu angažmá, ale poněvadž jsem do té doby dosáhl pouze úspěchů s juniorským repre týmem nebo s mým mateřským Jihostrojem, rozhodl jsem se jít otrkat a přesvědčit se o svých hráčských kvalitách do družstva osobnostmi nabité Setuzy Ústí nad Labem. V tomto období nastává můj druhý zlom v kariéře. Trenér Nekola byl prvním, který mi dal opravdovou šanci hrát v základu národního týmu a i přes neúspěšné vystoupení na MS 1998 v Japonsku jsem získané zkušenosti z takové akce mohl použít k dalšímu osobnímu volejbalovému růstu.  Po dvou krátkých, i když se dá říct problematických letech v Setuze (nicméně první titul Mistr ČR a účast v Ch.League) a veleúspěšném vystoupení národního týmu na ME 1999 ve Vídni,jsem se dočkal i vytouženého zahraničního angažmá. Přestoupil jsem do týmu Paris Volley. Na toto téma se rozepíšu v dalším příspěvku. V roce 2000 byl angažován národním týmem do svých řad trenér Zdeněk Haník. Nastává jedno z mých „nej období“ ve volejbalové kariéře. Tým se omladil, přišli noví „banáni“. Hujda věděl, s kým má tu čest, ale od začátku nám naznačil, že jsme jeho děti. Neměl to s námi vždy lehké, ale takový krůček od medaile jako na ME 2001 v Ostravě už pak národní tým nebyl. I přes sportovní úspěch se s námi Hujda rozloučil a na jeho místo přišel v té době uznávaný trenér Julio Velasco. Podle mě to byl začátek konce budování pozitivní atmosféry v národním týmu. Po profesní stránce nebyl sebemenší problém, ale po té lidské prostě nám Čechům nerozuměl. I když MS 2002 nedopadlo nejhůř, jeho odchod byl žádaný. A tady se poprvé ve své reprezentační kariéře ztrácí i „Paťas“, když jsem se rozhodl si po devíti letech v národním týmu odpočinout a využít léto k regeneraci. První návrat zažívám v roce 2005, kdy zvedám telefon a na druhém konci mluvím s Tondou Léblem a bavíme se o účasti na kvalifikaci MS 2006 ve Francii a následném ME 2005 v Srbsku pod vedením Laureáta Tilieho, který byl angažován na poslední chvíli před touto akcí. Byla to pro mě taková výzva, že i po dvou měsících letního odpočinku jsem řekl bez váhání „ANO“, jdu s klukama do toho! Měl jsem 3 týdny na přípravu, ale všichni společně jsme to dokázali a měli klid na další část přípravy na ME 2005 v Bělehradě. Přes špatný začátek (2 úvodní prohry s Francií a Srbskem) jsme před posledním zápasem ve skupině hráli o postup do semi s Řeckem. Prohráli jsme a skončili nakonec devátí. Trenér skončil a „Paťas“ se stáhl do ústraní. A přichází zatím můj poslední návrat, za kterým stojí Hujda. I když jsem si původně myslel,že už volejbal na repre úrovni navždy opustím, dokázal mě opět přesvědčit a vlil do žil poslední zbytky sil a chutě k absolvování kvalifikace ME 2009. Kvaltu jsme podělali a já od nedotažené bitvy nemohl odejít aniž bych neudělal vše proto,abych se s mýma „banánama“ nepokusil o postup na ME z případné baráže. Bohužel ve sportovním životě mají zranění své místo a my sportovci jsme v takovém případě bezmocní. Nuceně jsem musel opustit loď plnou kamarádů a přátel, se kterými jsem chtěl jít možná do své poslední repre bitvy.

Bonne chance mes amis, je suis avec vous!!!

Paříž 8.9.2008       Jirka Novák

Poslední věta je přáním ostatním hráčům do barážového utkání proti Makedonii ve francouzštině, jelikož článek byl psán ještě před ní (pozn. Redakce).