Celá hala burácí, ČLTK podplácí…

  • Published in Jiří Lípa
  • Hits: 5287
„Ondyno“, při jednom komorním setkání s přáteli ze sedmibodového chumáče pod vlajkou kalokagathie, kdy jsme po celodenním sportování rozjímali u dobré číše a ještě lepší krmě, mi Jarda Hřebík vysekl kompliment. Týkal se mé rozhodcovské minulosti. Bonmot, že naše generace arbitrů dokázala „zaříznout“ s noblesou a grácií a ještě jí za to auditorium zatleskalo, pobavil celou společnost. S jedinou výjimkou. Tou jsem byl já. Mýty se boří těžko, přesto se pokusím…. (foto: www.rozhodci.org)

„Ondyno“, při jednom komorním setkání s přáteli ze sedmibodového chumáče pod vlajkou kalokagathie, kdy jsme po celodenním sportování rozjímali u dobré číše a ještě lepší krmě, mi Jarda Hřebík vysekl kompliment. Týkal se mé rozhodcovské minulosti. Bonmot, že naše generace arbitrů dokázala „zaříznout“ s noblesou a grácií a ještě jí za to auditorium zatleskalo, pobavil celou společnost. S jedinou výjimkou. Tou jsem byl já. Mýty se boří těžko, přesto se pokusím….
V očích laické veřejnosti panuje názor, že co se děje ve fotbale, tomu se nemůže vyhnout ani hokej. Jsou to přeci dva nejpopulárnější sporty, kterými protéká nejvíc peněz. Zdánlivě logické. Ve skutečnosti se však obě hry řídí jinými zákonitostmi, najmě pak, co se týká postavení rozhodčích a jejich možností ovlivnit výsledek utkání. Penalta ve fotbale se dá jen špatně kopnout, v hokeji má střelec pouze třetinovou úspěšnost. Vyloučení ve fotbale je zásah do koncepce, v hokeji rutinní situace, při níž oslabený tým nezřídka skóruje. V hokeji padá daleko víc branek, než ve fotbale. Ze všech těchto postulátů plyne, že ve fotbale je sudí persona grata, v hokeji muž, který se těžko hledá na mapě. Za velmi výstižný považuji výrok bývalého reprezentačního kouče Luďka Bukače:“ V hokeji se děje něco podobného jako ve fotbale, ale peníze proudí jinými kanály - přes hráče.“ Za celou pruhovanou kariéru jsem nebyl nikdy kontaktován za účelem ovlivnění výsledku, nikdo mi nenabízel žádný úplatek. Ne, že by snad hokejoví rozhodčí byli ztělesněním ctností a vymykali se běžným společenským zvyklostem. Jsou jenom naprosto nezajímavým „obchodním“ partnerem. Pokud tedy kdosi přichází za takovým sudím s nabídkou, je buď diletant nebo činovník se zažitými zvyklostmi z fotbalu. Pokud arbitr nabídku přijme, slibuje zboží, které nemá. K dokreslení Bukačovy úvahy použiji vzpomínku z vlastní, už „promlčené“, hráčské kariéry. Když jsme v sezóně 1970/71 pod hlavičkou I. ČLTK DP Praha bojovali o postup do nejvyšší soutěže, nezbylo nám, než 2 kola před koncem soutěže koupit mezi 2. a 3. třetinou utkání v Karlových Varech. V celku, který zápas pouští, existují dva základní způsoby dělení bakšiše. Buď se peníze rozdělí mezi všechny hráče (a nikdo se nic nedozví) nebo se o prohru „zaslouží“ gólman, 2 beci a nejlepší lajna. Druhý způsob s sebou přináší možnost rozkolu v mančaftu, někdy dokonce i riziko veřejného provalu. To, pohříchu, potkalo nás. Když jsme, už patřičně rozjařeni oslavou postupu do kvalifikace (v ní jsme pak stejně neuspěli), přijeli v noci do Prahy, Luděk Brábník – shodou okolností náš pozdější trenér – už v relaci „Branky, body, vteřiny“ zvěstoval novou úplatkářskou aféru národu. Disciplinární komise přijala verzi, že peníze soupeři předal náš fanatický příznivec v tramvajácké uniformě a 2 hráči Varů dostali rok natvrdo. V příštích letech pak naše derby se Slávií pravidelně vyprodávala stařičkou Štvanici a mně dodnes v uších zní sešívaný chorál:“ Celá hala burácí, ČLTK  podplácí….“.

Praha 25.6.2008      Jiří Lípa