BOLŠIJE KOLBASY

  • Published in Jiří Lípa
  • Hits: 4372
Už si po těch letech nevybavuji, zda se v Korejské lidově demokratické republice hraje volejbal. Ostatně, nic o tom nevypráví ani dokument režisérky Lindy Jablonské, který se pod názvem VÍTEJTE  V KLDR! právě dostává do nabídky tuzemských kin. Spíš bych ale řekl, že ano. Vše kolektivní, přesněji kolektivistické, je na poloostrově vzácných Kimů když už ne rovnou nařízeno, tak aspoň povoleno. Je tomu tak teď, kdy Jablonská s obtížemi v Severní Koreji točila, bylo tomu tak i na podzim roku 1982, kdy jsem v Pchjongjangu pískal hokejový turnaj sedmnáctiletých reprezentačních nadějí.
Pokud se v KLDR za oněch 27 let něco změnilo, vylučuju, že by to bylo k lepšímu. V této zemi totiž diktatura proletariátu dosáhla svého optima, takže zlepšení čehokoliv by bylo protimluvem. Ještě jinak řečeno – nic na světě není natolik absurdní, aby to v Severní Koreji nemohlo být denní praxí. Major Terazky by čuměl…! Ale nebojte, nebudu si vymýšlet; skutečnost sama už se takhle často pohybuje za hranou vypravěčské licence...
Už si po těch letech nevybavuji, zda se v Korejské lidově demokratické republice hraje volejbal. Ostatně, nic o tom nevypráví ani dokument režisérky Lindy Jablonské, který se pod názvem VÍTEJTE  V KLDR! právě dostává do nabídky tuzemských kin. Spíš bych ale řekl, že ano. Vše kolektivní, přesněji kolektivistické, je na poloostrově vzácných Kimů když už ne rovnou nařízeno, tak aspoň povoleno. Je tomu tak teď, kdy Jablonská s obtížemi v Severní Koreji točila, bylo tomu tak i na podzim roku 1982, kdy jsem v Pchjongjangu pískal hokejový turnaj sedmnáctiletých reprezentačních nadějí.

Pokud se v KLDR za oněch 27 let něco změnilo, vylučuju, že by to bylo k lepšímu. V této zemi totiž diktatura proletariátu dosáhla svého optima, takže zlepšení čehokoliv by bylo protimluvem. Ještě jinak řečeno – nic na světě není natolik absurdní, aby to v Severní Koreji nemohlo být denní praxí. Major Terazky by čuměl…! Ale nebojte, nebudu si vymýšlet; skutečnost sama už se takhle často pohybuje za hranou vypravěčské licence.

14-ti denní pobyt v hotelu Changwansan se dal ještě zvládnout. Když si člověk zvykl, že se mu po rozsvícení v pokoji rozptýlí podlaha všemi světovými směry, nesměl si pak tento úkaz v myšlenkách přenášel do hotelové kuchyně. Těžko by pak vychutnal velmi dobrou a hlavně nečekaně bohatou místní krmi. Hned první den však vznikl problém. Mladí hokejisté, z nichž většinou za pár let vyrostli elitní borci – vezměme třeba kapitána výběru, Michala Pivoňku, který se už v roce 1985 stal v Praze seniorským mistrem světa a odehrál téměř  celou kariéru v celku Washington Capitals – byli z domova zvyklí na mléko. Personál nejlepšího hotelu v rozvinutém socialistickém státě však netušil, o čem jde řeč. Tehdy jsem pochopil, že když něco neznám, nemůžu po tom toužit. Logicky mi to pak ani nechybí.  Severní Korea – noční můra českého populisty, který staví volební triumf na poplatcích u lékaře, když volič neví, co je to zdravotnictví…!!! Po čtvrthodině dohadů s hotelovými důstojníky byl personál vyveden mimo vizuální kontakt, objevil se okresní tajemník s přepravkou bílého moku a snídaně spěla úspěšně ke svému vyvrcholení. Ne všechny poznatky o zvláštní zemi se však daly načerpat situačně.

Na počátku padesátých let minulého století byly do tehdejšího Československa převezeny za účelem výchovy stovky Severokorejců – sirotků – jejichž rodiče se stali oběťmi Korejské války. Děti, často i nemluvňata, dostaly českou výchovu a asimilovaly. Jejich majitel, KLDR, se však rozhodl pro jejich repatriaci a tím prakticky zničil jejich životy. Jednalo se teenagery plynně hovořící česky, kteří měli evropskou výchovu. Pokud ty starší rovnou nezavřel do všudypřítomných koncentráků, ostatní třídní nepřátele bez jakýchkoliv práv si paranoidní režim pohlídal jinak. Všude jinde na světě by sportovní výprava dostala za tlumočníka někoho z těchto rodilých mluvčích – „korejských Čechů“. V komunistickém skanzenu nás však dostal na befel místní „student“, jehož vysoká škola vyučovala tři (3) !!! předměty. Sebrané spisy Kim Ir-sena, citáty Kim Ir-sena a ruštinu. No, ruštinu…. Jedinou souvislou větu řekl mladý politruk až v závěru naší mise a trpělivý čtenář o ni pochopitelně nepřijde.

K „našim“ Korejcům jsme se dostávali nepředstavitelně riskantně a těžko. To však nebylo nic proti riziku, které podstupovali oni. To bylo doslova hrdelní. Jen proto, aby slyšeli vlastně mateřskou řeč, jen proto, aby se dostali k česky psanému slovu. Sám jsem vezl snad půl hokejového pytle všech možných paperbacků, brožovaných kovbojek, detektivek, dobrodružné literatury či časopisů (co taky jiného v PNS l.p. 1982 koupit…?). Trafikantka zavřela v deset, protože měla vyděláno, moje problémy však měly teprve začít. Přes týden jsem už na místě monitoroval prostředí, kde bych se s Jingem, na nějž jsem měl spojení z domova, mohl sejít, a kde bych mu předat kontraband. Nakonec se dobrá věc, jejíž popis by vydal na další článek, podařila, zbyl i čas na kratičké povídání. Třeba o tom, jak se malé děti učí roztahovat prstíky tak, aby hrst byla při fasungu co největší, aby však zrnka rýže mezi prsty nepropadávala. Jak se celá země těší na půlku dubna, kdy má (měl) všemi adorovaný vůdce narozeniny, protože se rozdává roční příděl šatstva (rozuměj uniformy doplněné zimní obuví, jež ze všeho nejvíc připomíná spartakiádní toníky). O lopatách pro 3 pracanty, které mají v půli násad ukotvená přídavná madla nebo řetězy. Sám jsem viděl lidský stroj při práci – mechanizace neexistuje, samotného (podvyživeného) dělníka by lopata převrhla. O investicích do vojenství a jaderného programu v době, kdy na hladomor umírají milióny lidí, o vybrakovaných televizních a rozhlasových přístrojích, kde je k mání pouze vyčerpávající nabídka propagandy (vzpomínáte na rozhlas po drátě…?). O výkřiku dopravní techniky, českých autobusech vyřazených po druhé světové válce, které mají na bocích věnce hvězdiček (jedna hvězdička = rok provozu) a jezdí osamoceně po širokých bulvárech marně čekajících na soukromou dopravu. O místech, kam se nesmí (téměř všude) nebo o místech, kam se naopak musí. Tedy k rodnému domku Kim Ir-sena, krutovládcově padesátimetrové soše či Muzeu darů, do nějž svážejí spřátelení političtí vůdci (včetně našich současných ústavních činitelů Grebeníčka a Zaorálka) ty nejbizarnější dary.

„Když kyselý, tak vocet“, říkávala s lehkou ironií v hlase moje babička. V polovině pobytu do hotelu dorazila zpráva z našeho zastupitelství, že ve Velké zemi zemřel majitel jediného obočí, další masový vrah, Leonid Iljič Brežněv. Nebylo žádným tajemstvím, že vztahy mezi komunistickými vládci byly silně individuální a tak málokdo tušil, jak že na tom jsou mezi úvodními a závěrečnými třemi francouzáky při vzájemných setkáních právě Leonid  s Kimem. Zatímco dospělá část výpravy přestávala brát názor, že už se z korejského poloostrova nikdy nedostaneme, za okrajový, kluci se naštěstí věnovali hokeji.

Prvním vrcholem turnaje bylo utkání SSSR v. Polsko, jedno z nejděsivějších v mé kariéře. Politické vztahy mezi těmito dvěma státy byly, jsou, a zřejmě ještě nějakou dobu budou všechno možné, jen ne idylické. Navíc v Polsku nedlouho předtím vyhlásil jako reakci na tlak Ruska proti aktivitám Solidarity generál Jaruzelski výjimečný stav. Bratry Lechy tak vůbec nezajímal hokej, ale spíš pěkně po švejkovsku pronesené  „zabili jste nám důstojníky v Katyni a nemáte rádi Solidaritu, tak tady máte přes držku…!!!“.  Jak pravili, tak také učinili. Do toho všeho jsem měl na ledě jako čárové rozhodčí 2 místní netušily, kteří by nejvíc prospěli hokeji tím, že by v životě nevstoupili na led a v boxu trestoměřičů pak partičku jejich soukmenovců, kteří vládli výhradně zdejším dialektem. Trenéři obou celků se na střídačkách báli, protože jejich svěřenci proseděli většinu duelu naproti za katrem…

Protože rozhodující zápas svedl naše borce s Rusy, byl jsem bez práce. Sbornaja komanda prohrála a v závěru, a když už bylo jasno, dostala ještě na tlamu. Nálada báječná, kabina příjemně vytopená – po kotníky šampáňa – euforie hmatatelná. Tak jsem vzal našeho studujícího tlumočníka dovnitř (za běžných okolností měl zákaz), aby viděl něco v životě  poprvé a současně naposledy. On mne ale převezl…!!! Místo do kabiny si to neomylně namířil do sprchy, kde vyváděly dobré dvě třetiny mančaftu. Právě tehdy pronesl onu kloudnou větu:

„U  vašich  rebját  takýje balšije  kolbasy…!!!“

V Praze 5.3.2008 Jiří Lípa