Team-building není jen záležitostí trenéra …

  • Published in Jarda Hřebík
  • Hits: 3933
Zdeněk Haník mě nutí do diskusí o budování týmu ve sportovní hře, tzv. teambuildingu. Popsal jsem mu některé z těžkostí, které mi komplikovaly život při mém trenérském působení. Tlačil na mě, ať na toto téma napíšu pár řádek. No a když jsem začal, zjistil jsem, že to v rozsahu, který je dán webovým článkem, není vůbec jednoduché. Popíši tedy jen pár svých zkušeností bez nároku na nějaké systematické zpracování této složité problematiky. Vše a tedy každá hra prochází vývojem. Fotbal v Čechách během posledních deseti let přešel v podstatě z osobního bránění a hry ve velké hloubce na bránění zónové v málo hlubokém bloku. Následně z toho logicky vycházejí jiné typy útočných akcí a jiný způsob použití individuálních herních činností. V zónové hře je u hráče  za nejdůležitější  schopnost považováno správné vnímání prostoru. Hráč, který nedisponuje dobrou percepcí (vnímáním), má následně špatný timing pro pohyb i pro přihrávku... (Foto: AN)

Zdeněk Haník mě nutí do diskusí o budování týmu ve sportovní hře, tzv. teambuildingu. Popsal jsem mu některé z těžkostí, které mi komplikovaly život při mém trenérském působení. Tlačil na mě, ať na toto téma napíšu pár řádek. No a když jsem začal, zjistil jsem, že to v rozsahu, který je dán webovým článkem, není vůbec jednoduché. Popíši tedy jen pár svých zkušeností bez nároku na nějaké systematické zpracování této složité problematiky. Vše a tedy každá hra prochází vývojem. Fotbal v Čechách během posledních deseti let přešel v podstatě z osobního bránění a hry ve velké hloubce na bránění zónové v málo hlubokém bloku. Následně z toho logicky vycházejí jiné typy útočných akcí a jiný způsob použití individuálních herních činností. V zónové hře je u hráče  za nejdůležitější  schopnost považováno  správné vnímání prostoru. Hráč, který  nedisponuje dobrou percepcí (vnímáním), má následně špatný timing pro pohyb i pro přihrávku. Vnímání prostoru, herní charakter (týmové cítění) a rychlostní předpoklady považuji za nejdůležitější tři faktory výkonu ve fotbale a při výběru hráčů je nejvíce zohledňuji. Také se v dospělém věku těžko zlepšují. Naproti další faktory pohybové (síla,obratnost ,vytrvalost atd.) a dovednostní (dynamická technika  s míčem, hra hlavou atd.), taktická vyspělost, které se dají do určité míry zlepšovat. To už potom záleží na trenérech a okolí.
Vybudovat tým je nejdůležitější úkol kouče. Není to vůbec jednoduchá záležitost. Například  Real Madrid, když před přibližně 5 lety skoupil nejlepší hráče, měl v následujícím období velmi špatné výsledky. Každý trenér má určitě na základě vývoje daného sportu a své vlastní filosofie představy o optimálním způsobu hry. Ve fotbale by měl chtít, aby obranná fáze hry byla co možná nejbezpečnější a útočná velmi efektivní. Podle možností klubu potom tvoří tým. Snaží se přiblížit k optimu. Každý hráč prochází logicky vývojem a zpravidla je od mládí veden několika trenéry s různou trenérskou  filosofií. Hráči podle toho získávají různé herní návyky a automatismy v řešení herních situací. Slýchávají navíc určitá pojmenování pro jednotlivé činnosti (terminologie). Kouč toto musí vzít v úvahu a skládat tým tak, aby hráči k sobě „pasovali“ a aby tým produkoval svojí charakteristickou hru s možností obměny do různých variant. Trenér má dále  za úkol hráče v kvalitě posunout výše  a s týmem pracovat tak, aby se zlepšovala  především kvalita týmové hry. Samozřejmě, že ve vrcholném fotbalu působí různé okolní vlivy. Dále musí umět pracovat se strategií. Musí dobře odhadnout slabé a silné stránky u soupeřů, musí umět analyzovat silné a slabší stránky svého týmu. Dát to do souvislostí, zvolit herní strategii a připravit si různé alternativy. Na papíře to vypadá jednoduše, ale v praxi to  není zrovna malý úkol.
Při mém druhém, méně úspěšném působení, ve Spartě jsem chtěl  předělat charakter a hru týmu. Ta je vytvářena charaktery jednotlivých hráčů a především klíčových osobností v  týmu. Někteří hráči mužstva, o němž mluvím, už na sobě nechtěli pracovat, byli uspokojeni v daném stavu, někteří měli (teď už to snad mohu říci) velmi špatnou fyzickou kondici. Z hlediska taktiky měli za úkol například bránit tak, že přecházeli v blízkosti vlastního pokutového území ze zonové na osobní obranu. Někteří hráči se nezapojovali skoro vůbec do obranné fáze. V útočné fázi chtěli většinou míč takzvaně do nohy. Krajní obránci byli málo konstruktivní atd. Chtěl jsem toto všechno změnit tak, abychom byli hlavně evropsky konkurenceschopni.
Nejdůležitější v poli je hra středních obránců. U nich se předpokládají správné návyky. Když je jeden z nich v pohybu dopředu musí druhý okamžitě jistit pohybem směrem k vlastní brance a krajní obránci se musí přisunout blíže k jistícímu střednímu. S tím mají například v současné době největší problémy ve Slavii. Dále je velmi důležité sladění defenzivního záložníka (štítového) se středními obránci. To je zase v současné době největší problém Bohemky. Dále potřebujete konstruktivní, rychlé útočné krajní obránce. Rovněž krajní záložníci musí umět správným způsobem bránit a totéž platí o útočnících. Ti musí dále vnímat vzájemné protipohyby. Všichni by měli umět používat správným způsobem presink a  to tak, by byli schopni získat míč bez nedovoleného zákroku. V útočné činnosti by měli dodržovat určité principy s nadstavbou improvizace.
Ale vrátím se ke Spartě. Na základě referencí a pozorování jsem vytipoval  charakterově vyspělé hráče, kteří přišli: Pospěcha (velmi odpovědný krajní útočný  obránce s výbornou fyzickou kondicí, dostal se do reprezentace a odešel do zahraničí), Petruše (zkušeného obránce „zadarmo“, nezvládl psychicky adaptaci a prostředí, i když to předtím v Turecku zvládl), Kadlece (mladého perspektivního velmi rychlého útočného obránce, nyní reprezentanta), Kisela (slovenského reprezentanta „zadarmo“ na konci smlouvy, technického, rychlého, konstruktivního, velmi důležitý pro hru Sparty vloni na podzim), Slepičku (technického  útočníka se schopností najít překvapivé řešení, rychlého, bohužel se dlouhodobě zranil) Matušoviče (podobný hráč  jako Kisel )a Doška (velmi atypického útočníka, se kterým jsem ani nepočítal do základní sestavy). Později i za dalších trenérů se ukázalo, že hráči až na malou výjimku byli vybráni správně.

Vyjmenoval jsem je proto, že na jejich zapracování mělo velký vliv okolní prostředí. Hlavně to byla atypická situace s „ultras“. Dále media (různí odborníci, někteří se zastaralými a pouze hráčskými názory, například Vízek), včetně komentátorů v televizi tyto hráče hodnotili zpočátku jako výborné a později, když se tolik nedařilo, jako špatně vybrané. Také spolupráci hráčů a  trenérů ovlivňovaly tlaky a  nejednotné  názory jejich agentů  na způsoby hry atd. Tato kauza mi potvrdila, že ve velkém klubu na budování někdy ani při nejlepší vůli nestačí trenér sám. Aby se to podařilo musí mít minimálně realizační tým složený z  podobně smýšlejících loajálních lidí. Média, diváky a odbornou veřejnost stejně na svou stranu nedostane, dokud nezačne trvale vyhrávat. Chtěl jsem poukázat, že můžete mít ty nejlepší úmysly, přistoupit k budování týmu celkem správně, snažit se nic neuspěchat, ale ne vždy je to jen v silách trenéra. Jediným spravedlivým soudcem bývá většinou čas…

V Praze 18.3.2008       Jaroslav Hřebík