Volejbal jako výtvarné umění.

  • Published in Jan Jiráň
  • Hits: 4116
Rád hledám v objeveném. Mám už takový zvyk. Když jdu třeba do galerie, kde jsem ještě nikdy nebyl, rychle ji celou v poklusu proběhnu. Zjistím, co kde visí a pak si jdu sednout do kavárny. V klidu si vypiju čaj, přečtu si o tamější sbírce a teprve potom se vracím do sálu, který mě nejvíc zaujal. Tam si sednu a tiše si prohlížím barevná plátna. Když mám čas, vracívám se do muzea i v následujících dnech. Sedávám na stejném místě a pozoruju své oblíbené obrazy. Podobně to mám i se sportem. Vracím se... (Foto: Degas - Žena česající vlasy, zdroj:www.slavneobrazy.cz)
Rád hledám v objeveném. Mám už takový zvyk. Když jdu třeba do galerie, kde jsem ještě nikdy nebyl, rychle ji celou v poklusu proběhnu. Zjistím, co kde visí a pak si jdu sednout do kavárny. V klidu si vypiju čaj, přečtu si o tamější sbírce a teprve potom se vracím do sálu, který mě nejvíc zaujal. Tam si sednu a tiše si prohlížím barevná plátna. Když mám čas, vracívám se do muzea i v následujících dnech. Sedávám na stejném místě a pozoruju své oblíbené obrazy. Podobně to mám i se sportem. Vracím se. Obzvlášť mám rád sporty, které ve mně vyvolávají i estetické prožitky. Kupříkladu fotbal umí být baletním představením, hokej antickým dramatem a podobné estetické kouzlo má pro mě i volejbal. Ušlechtilá hra. V podání dam i velmi inspirativní. Šmouhy barevných dresů, štíhlé nohy, prsty, které jemně postrkují strakatý balón. Chvíli se s ním mazlí, raz, dva a do třetice jej pak jen tak naoko políčkují, aby se na chvilku potěšily i lačné ruce na opačné straně krajkované sítě. A balón poslušně poskakuje, vznáší se a plachtí vzduchem a společně se změtí paží a prstů vytváří na palubovce-plátně kubistické obrazy. Pánové Picasso i Braque by měli radost při pohledu na elegantní hrající těla, která svým pohybem po plátně umožňují kubistické vnímání objektů zároveň z několika stran. Jako kdyby se před vámi roztančily různé tvary mandolin a kytar. I nějaké to cello se objeví na síti, zatímco v poli poskakuje menši volný hráč, v jiném barevném valéru, libero - viola. Mé nejoblíbenější místo je na příjmu. Fotbalový fanoušek by řekl za brankou. Tam sedávám nejraději. Při příjmu se totiž stává něco  neodolatelně krásného. Hráčky se soustředí a jejich křivky se kulatí, špulí a koulí. Dmou se a houpou jako mírně zvlněná hladina oceánu. Klid je to ale jen zdánlivý. Ve chvíli, kdy přilétne míč z druhé strany, barevná trika se v mžiku rozprsknou do jiného obrazce. Kouzlo! Je to jako kdybyste koukali do obrovského krasohledu a právě jste jím pootočili! A kouzlo pokračuje. Krasohled se natáčí a místo barevných sklíček před vámi tančí dvanáct půvabných žen. Jak balón poletuje vznikají další a další abstraktní kombinace různých barevných tvarů, které známe z pláten moderních malířů. Jak jsem říkal, mám rád hlubší hledání v již objeveném. Jsem moc rád, že jsem kdysi mohl objevit tento půvabný svět dámského volejbalu. Proto se budu vracet.

V Praze 6.12.2007       Jan Jiráň