Pravda o finské sauně …

  • Published in Jan Jiráň
  • Hits: 3712

Mám rád sport i pro tu chvíli, která následuje ihned po skončení zápasu. Znáte ten pocit, kdy si po vyhraném souboji dáte studené pivo a donekonečna rozebíráte zkažené přihrávky. Relaxujete. K takové chvíli i k tomu pivu se výtečně hodí i sauna. Když jsme před několika lety jeli s Ypsilonkou do Finska, těšili jsme se, že konečně poznáme tu pravou saunu. O braní sauny krásně vyprávěl Petr Popelka. Ten nás kdysi, společně s Markem Ebenem, zasvěcoval do této severské radovánky v romantické sauně ve Vysokých Tatrách. Hlavně prý nesmíme vynechat závěrečnou fázi, tvrdil Petr, kdy rozpařeni skočíme do ledového bazénku a tělo pod náporem studené vody ztuhne jako v železech!... (Foto: Pavel Nový ... ať se může znovu takto smát)

Mám rád sport i pro tu chvíli, která následuje ihned po skončení zápasu. Znáte ten pocit, kdy si po vyhraném souboji dáte studené pivo a donekonečna rozebíráte zkažené přihrávky. Relaxujete. K takové chvíli i k tomu pivu se výtečně hodí i sauna. Když jsme před několika lety jeli s Ypsilonkou do Finska, těšili jsme se, že konečně poznáme tu pravou saunu. O braní sauny krásně vyprávěl Petr Popelka. Ten nás kdysi, společně s Markem Ebenem, zasvěcoval do této severské radovánky v romantické sauně ve Vysokých Tatrách. Hlavně prý nesmíme vynechat závěrečnou fázi, tvrdil Petr, kdy rozpařeni skočíme do ledového bazénku a tělo pod náporem studené vody ztuhne jako v železech! Ve Finsku jsem byl také s černým divadlem, vzpomínal Petr. Jednou jsem se po saunování šel projít po lese a najednou se přede mnou z mlází vynořila obrovská losice. Z nozder ji šla pára a nasupeně mě sledovala lesklýma očima. Jak jsi poznal, že to byla losice? ptal jsem se Petra se zatajeným dechem. Petr chvíli přemýšlel a pak řekl, no, losici znám! A jak to dopadlo? ptal se Marek zvědavě. Ona tam stála, klepala kopýtkem, tak jsem se otočil a šel jsem na hotel, odpověděl Petr věcně, vzal si ručník a skočil po hlavě do ledového bazénku. Z Helsinek, kam jsme dopluli lodí, jsme vyrazili autobusem do Sejnejoki. Cestou jsem zahlédl na silnici podivnou dopravní značku s jakýmsi zvířetem. Aha, losice, napadlo mě. Když míjíme Tampere, finský režisér Timo Ojala jedoucí s námi, se zasní a vzdychne, Sejnejoki má sice krásnou Altovu architekturu, ale jinak je to šílená placka! A Tampere placka není? ptáme se zaraženě a rozhlížíme se po krajině bez jediného hrbolku. Timo uraženě ukázal na dva asi desetimetrové hrby a řekl, no dovolte, tady je to samej kopec!
Když jsme konečně dorazili do Sejnejoki, dali jsme Timovi za pravdu. Ani jeden kopec. Ale zato překrásný kostel s okny ve tvaru svíček, které do polární noci zářily jako zapálený svícen. Celí utrmácení jsme zastavili před místním divadlem, a hned na nás usměvavá ředitelka vybafla, ani nevystupujte, já vám musím něco ukázat. Místní unikát. Sedli jsme si tedy opět na svá místa a další hodinu jsme se kodrcali jednotvárnou krajinou. Jenom aby to nebylo něco zajímavého, šeptl mi Marek Eben do ucha. Spiklenecky jsem souhlasil. Pro tu únavu bychom ani ten největší skvost neocenili. Najednou autobus odbočil z cesty a zastavil na široké louce. Všichni jsme nechápavě vystoupili a paní ředitelka rozmáchlým gestem ukázala do kraje a pyšně pronesla, přátelé, tady před miliony lety bylo mořské dno! Nikdo se ani neuchichtl. To bylo dobré. Nebyla tam ani zvadlá kapraď natož trilobit. Zůstala krásná vzpomínka. Druhý den po představení Mozarta v Praze jsme konečně vyrazili do slíbené sauny. Samozřejmě, že jsme chtěli svým finským hostitelům ukázat, že brát saunu také umíme. Finové každou chvíli polévali rozžhavená kamínka pivem. V dřevěné budce to vonělo sladem, prkénka praskala vedrem. Když jsem si myslel, že prasknu tím horkem i já, vyrazil jsem ven následován Pavlem Novým. Po zledovatělé pěšince jsem doklouzal až k jezeru a hup, skočil jsem...Dopadl jsem ale jen na ledovou hladinu. Nahý jsem se rozplácl. Ledová krusta byla příliš tlustá a já ji svou vahou neprorazil. To už ovšem vzduchem letěl statný Pavel. Neskákal šipku, ale špunt! Svou vahou a rychlostí led prorazil. V mžiku nás polkla ledová voda. Železo nás sevřelo do svých klepet. Tisíce žhavých jehliček a kladívek bušilo do mé kůže. Na losici jsem ani nevzdechl. To bude můj konec, lapal jsem po dechu. Když Pavel viděl, že mizím v ledovém korýtku, mocným švihem mě vytáhl na břeh. Když jsme se zmrzlí vrátili do sauny uviděli jsme Finy, jak se sprchují vlažnou vodou. Ta voda v jezeře je závadná? zeptali jsme se zaraženě. Ne, vůbec ne, ale je zmrzlá, odpověděli Finové, my jsme si říkali, že jste otužilci, smáli se. Vy nechodíte do toho jezírka? nechtěli jsme se vzdát. Ale chodíme. V červenci, to se tam dá vydržet. Pavla to, jak asi tušíte, neodradilo. Tak jako všude na cestách, přesvědčoval zimomřivé Finy o české otužilosti. I v třeskutých listopadových mrazech chodil po větrných přímořských ulicích v kraťasech! Měl sice nezbytnou bundu a kšiltovku, ale dlouhé kalhoty si nechal  složené v kufru. Oblékne si je až udeří samec v Čechách! Pavle, hodně zdraví a brzy zase nevlékni ty svý kraťasy.

V Praze 9.5.2008   Jan Jiráň