KAJAK

  • Published in Jan Jiráň
  • Hits: 2979

Slyšíte-li trávu růst, je dobré sportovat a být v kondici. To není replika ze Snáře, ale dobrá rada. Vím to z vlastní zkušenosti. V přírodě jsem od dětství nejistý. Každý šustot a ševel trávy mě k smrti vyděsí. O praskající větévce ani nemluvím. Naštěstí, kdykoliv jsem se ocitl ve volné přírodě, vždy mi pomohlo, že jsem trénovaný sportovec. Uvedu příklad. Před několika lety jsem byl s manželkou a dětmi na dovolené na Lipně. Společně se spřátelenou rodinou Škodových jsme si pronajali na nádraží v Dolní Plané starobylý vagón. Prý to bude moc romantické...
kajak

 No, na cesty do přírody mě příliš neužije, ale když jsem měl svou jistotu v nádraží s kolejemi a dlažbou, osmělil jsem se a k výletu jsem svolil. V nejhorším případě se budu chodit procházet s knížkou do blízké čekárny, plánoval jsem. Samotný vagón však v sobě skrýval jednu netušenou skrytou zradu. Zároveň s ním jsme si totiž pronajali i laminátový kajak. Dělal jsem, že ho nevidím, ale on neuvěřitelně překážel. Když jsem chtěl někam jít, šlápl jsem na něj, když jsem se chtěl někomu vyhnout, tak jsem o něj zakopl. Zkrátka kajak se brzy stal součástí naší domácnosti a muselo se s ním počítat ... Když všichni dopoledne odešli na nedalekou pláž a já zůstal ve vagónu sám, začal na mě útočit. Škemral a žadonil ať ho vezmu na vodu. Ať to jenom zkusím. Nebo ať si do něj alespoň sednu na souši. Odolával jsem jeho prosbám, jak jen jsem mohl. Chodil jsem si pinkat s tenisákem o nedalekou nádražní zeď, učil jsem se anglická slovíčka a dělal jsem, že mě vodní sporty vůbec nezajímají. Pak jsem ale z nepochopitelného důvodu povolil. Snad to bylo tím, že mě to pinkání o zeď už nebavilo, nebo tím čerstvým šumavským vzduchem. Nevím. Prostě jednoho dne jsem počkal až se všichni zase vytratí v plavkách z vagónu a popadl jsem kajak. No jo, ale jak dojít k vodě?  Přede mnou se rozprostírala divoká rozlehlá louka. Dodal jsem si odvahy a vyrazil jsem. Bos. Nikdy jsem v kajaku neseděl a z nějakého nepochopitelného důvodu mi bylo žinantní do něj vstoupit obutý. Po chvíli jsem se bezradně s lodí na zádech otáčel sem a tam. Stál jsem bos uprostřed louky. Zpátky už to bylo daleko. Zpocený jsem si uvědomoval, že půjdu-li dál, můžu šlápnout na nějakou žábu nebo žížalu. Najednou jsem si uvědomil, že mě z nedaleké pláže mohou pozorovat moje děti, a uvidí, jak se bojím. To není výchovné, napadlo mě. Mám nebo nemám. Nakonec jsem se rozhodl pokračovat v cestě. Byl jsem hrdý. Ale také opatrný. Než jsem došlápl holým chodidlem na vybujelý trs trávy před sebou, pozorně jsem prohlédl každičký drnek, každičké stéblo, neskrývá-li se pod ním nějaká nebezpečná havěť. Těch třista metrů po louce jsem urazil během třiceti minut. Kajak byl naštěstí lehký, laminátový. Unaveně jsem děkoval lidské vynalézavosti i novým technologiím. Teď ještě proběhnu tou vysokou trávou a jsem u vody, říkal jsem si. Jenomže v tom za mnou cosi zašelestilo. Tráva se rozhrnula a na mě vykoukla puma. Tedy já ji neviděl, protože jsem se bál ohlédnout, ale její lesklé oči a vyceněné tesáky jsem jasně cítil v zádech. Na takové situace jsem ovšem zvyklý.

V pudu sebezáchovy jsem vyrazil s kajakem střemhlav do houštin. Puma za mnou. Nohy se mi po kotníky zabořily do mazlavého bahna. Pijavice!
Zařval jsem v panice. Jen na chvilku jsem se nejistě zastavil. Hned jsem ale prchal dál. Čert vem pijavice a červíky, hodnotil jsem své vyhlídky. Přiklonil jsem se k menšímu zlu. Černá puma mi šla po krku. Užuž jsem cítil jak se šelma chystá k vítěznému skoku. Snad ji zmatu tělem, napadlo mě. Naznačím, že skočím doleva a ze všech sil se odrazím vpravo! Fígl, který jsem se naučil na školním hřišti při fotbalu. Skočil jsem! Teď! V křeči jsem dopadl na zem. Přikrčil jsem se a čekal na smrtelný úder. Ve spáncích mi bušilo. Puma nic. Opatrně jsem se otočil s lodí nad hlavou. Zvíře zmizelo. Jen vítr čechral přerostlý rákos. Najednou houština zapraskala. Je mi v zádech! vyjekl jsem. Na útěk mi ale nezbývaly síly. Vzdal jsem se.  Budu tedy na Šumavě sežrán divokou šelmou, blesklo mi hlavou, když v tom jsem zpozoroval, že to tajemné šustění za sebou dělám sám zádí svého kajaku! Tak já jsem prchal sám před sebou! Ostatně kdo neprchá? Byl jsem vyčerpaný, ale šťastný, že jsem zase jednou přežil. Jenom jestli mě odněkud nesledovaly děti, trápilo mě když jsem zase popadl dech. Asi bych jim těžko vysvětloval, proč jako šílený fotbalista kličkuju ve vysoké trávě s kajakem nad hlavou až bahno vysoko vystřikuje. Ale kdyby vám šlo o krk jako mně, také by stříkalo...Na to, jaká byla projížďka kajakem si už ale nepamatuju. Je docela možné, že jsem se nakonec vrátil celý říčný zpět do vagónu, vzal si raketu a šel jsem si pinkat o nádražní zeď. Potřeboval jsem si tenkrát vylepšit backhand...

V Praze 28.2.2009  Jan Jiráň