Jak jsem nenáviděl kanadské hokejisty.

  • Published in Jan Jiráň
  • Hits: 3418

Jako malý kluk jsem často četl v dobrodružných knížkách o tajemné zemi s javorovým listem ve znaku, kde žijí Indiáni, kteří tam v hustých lesích u Velkých jezer loví jeleny a medvědy. Můj tatínek mi navíc tvrdil, že tam ve městech hrají Kanaďani nejlepší hokej na světě. Ale já jsem tomu nevěřil. Nejlepší volejbal hráli tenkrát holky Tatranu Střešovice a nejlepší hokej Golonka, Nedomanský a bratři Holíkové. Ale ty kanadské hokejisty, ať už byli dobří nebo ne, jsem jako kluk nenáviděl...
kanada hokej

... Můj tatínek je naopak miloval a dával mi je často za příklad. A hlavně jejich na ježka ostříhané hlavy. Bylo na ně dobře vidět, protože se v té době hrálo bez helem. Jenomže to bylo v době Beatles, kdy všichni kluci ve třídě nosili ležérně padlé patky do očí. Jen já chodil vylepaný jako kanadský hokejista. Tatínek říkal o máničkách s opovržením, že dlouhé vlasy značí krátký rozum a se zalíbením mi přejížděl dlaní po jemně střiženém kartáči na hlavě... O beatlesácích navíc tvrdil, že jsou to samci neukojení a že by je hned poslal do výroby. Byl swingař. Před civilizací jsem  tenkrát utíkal do četby mayovek a společně s Janíčkem Schillou, se svým spolužákem, jsme se každé odpoledne plížili  se zatajeným dechem mezi milenci po Petříně a hledali jsme stopy divokých karibů a medvědů. Naráželi jsme ovšem pouze na drobné stopy veverek a vrabců. Janíček je dnes koncertním mistrem Bostonské filharmonie, ale na podzim míval také holou hlavu jako já. Jeho maminka měla totiž pravidelně pouze jednou za rok čas na to dojít se svými syny k holiči. V září. Celý rok pak nechala klukům volně růst vlasy na ramena až do prázdnin. My s bratrem Tomášem chodili také pravidelně, ale častěji. Jakmile nám vlasy začaly přerůstat první centimetr, prohlásil otec, že jsme zarostlí jak Robinsoni a hnal nás k holiči. V oficíně pracovaly většinou ženy v bílých pláštích z dederonu s velikými kapsami, kam otec po umouněné stezce od mincí spustil naučeným pohybem jednu korunu diškerece. Při tom špitl holičce s natupírovaným drdolem, který ji dělal druhou hlavu přímo na hlavě: „Dvakrát mašinkou do ztracena“. Já brečel vztekem a moje nenávist ke kanadským hokejistům každým tahem mašinky vzrůstala. Druhý den jsem zase musel vytrpět škodolibé hlášky od třídních hipíků. Nejhorší bylo, že jsem byl navíc svým spolužákům dáván jejich rodiči za příklad, jak má vypadat sportovec. Otec na mé a bratrovy stížnosti nedbal. Říkal: „Kdepak, na vaše nářky já nikdy nedám. Podívejte se na ty kanaďáky, to jsou bombarďáci, nebrečí a ještě jim to sluší! Až budete velký, vy Kubové, tak mi ještě budete vděčni, že máte hustou kštici.“ Když jsem po letech  otci trpce ukazoval své rostoucí kolečko na temeni hlavy, mávl rukou a říkal: „Buď rád, žes v mládí chodil nakraťůčko, dneska už bys měl hlavu jako koleno“. Zato můj syn na mé prosby nedá. Žadoním, ať si to nechá na hlavě trochu povyrůst, ale on ne. Jakmile se mu zdá, že se mu na hlavě objevila první kudrnka, vezme si padesátku, na téměř holou lebku si nasadí basebolku a jde k holiči. Dobrovolně. Jednou jsem ho tajně sledoval. Když přišel na řadu, posadil se v lazebnickém křesle a hlesl mutujícím hlasem: „Mašinkou na trojku.“ Tak nevím, i když dneska Golonka ani Holíkové už nehrajou, je to na ulici samý kanadský hokejista…

V Praze 28.11.2008  Jan Jiráň