Chvála fandovství

  • Published in Jan Jiráň
  • Hits: 3496
Jsem fanouškem sportu. A jsem fanouškem svého týmu. Když prohrajeme, je to tragedie. Nic mě nebaví a smutek a teskná melancholie se mě drží i několik dní. Probouzím se v noci zpocený, protože jsme prohráli s Baníkem, nebo nás právě převálcovala Slávie.. Když vyhrajeme, život vezdejší nemá ani tu nejmenší chybičku. Svět se rázem promění v ráj, kde štěbetají ptáci a v uších nám zní rajská ozvěna jména našeho milovaného klubu. Nic nevadí, že mi zrovna došly peníze a že zase zdražili pivo. Být fanouškem svého klubu znamená získat pro život další rozměr. Valér. Je to úžasné dobrodružství. Navíc dnes, kdy ani manželství nemá valnou trvanlivost, je láska ke svému klubu ta jediná, která se za celý život neopouští! Klubu svého srdce jsme věrní. Mám své vyvolené týmy ve všech sportech ... Jsem fanouškem sportu. A jsem fanouškem svého týmu. Když prohrajeme, je to tragedie. Nic mě nebaví a smutek a teskná melancholie se mě drží i několik dní. Probouzím se v noci zpocený, protože jsme prohráli s Baníkem, nebo nás právě převálcovala Slávie.. Když vyhrajeme, život vezdejší nemá ani tu nejmenší chybičku. Svět se rázem promění v ráj, kde štěbetají ptáci a v uších nám zní rajská ozvěna jména našeho milovaného klubu. Nic nevadí, že mi zrovna došly peníze a že zase zdražili pivo. Být fanouškem svého klubu znamená získat pro život další rozměr. Valér. Je to úžasné dobrodružství. Navíc dnes, kdy ani manželství nemá valnou trvanlivost, je láska ke svému klubu ta jediná, která se za celý život neopouští! Klubu svého srdce jsme věrní. Mám své vyvolené týmy ve všech sportech. Vždycky někomu držím palce. Již od dětství mám své kluby i v zahraničních ligách. Po několik roků teď o prázdninách jezdím na filmový festival do Karlových Varů uvádět filmy. Mám rád pomalé filmy. Například černobílé detektivky s Gabinem. On jako detektiv kráčí rozvážně chodbou, hudba zvyšuje napětí, Gabin stoupá po zšeřelém schodišti k jakýmsi dveřím, hudba straší, Gabin otevře dveře a...nedostane pěstí. Jinak se ve filmech moc nevyznám. Skoro třicet let sdílím zájezdové pokoje s Markem Ebenem. Každý ví, jaký je slušný a hodný, ale někdy se na mě zlobí, když mi vypráví o nějakém filmu, a já si nemohu vybavit, jak ta dotyčná hvězda vypadá. Kdybych kráčel po kolonádě proti Pittovi nebo Stoneové, minul bych je bez povšimnutí, ale Gabina bych poznal. Taky Belmonda. A samozřejmě Kvašňáka.

Vloni jsem se setkal ve Varech s argentinskou režisérkou Sabrinou Farjiovou a vyprávěl jsem jí o argentinském filmu No sos vos soy yo Juana Taratuta. Říkal jsem jí, že ten film je o tom, co všechno nesmíme dělat, když nás opustí partner. Kdysi mě opustila jedna volejbalová slečna, přiznal jsem se, a všechno to dělám. Ona se smála krásným zrzavým smíchem. To máte z toho Kafky a Kundery, povídala mi, a já zavrtěl hlavou, že spíš od toho vašeho Sabata, Cortázara a Benedettiho. Paní režisérka zkoprněla. Udivilo jí, že tu někdo zná i jiné autory než Borgese. Nevěděla, že tu je tradice nejen filmařská, ale i čtenářská. Než jsme spolu vstoupili na jeviště, zeptala se mě, jestli mám rád fotbal. Jasně! zajásal jsem, ale asi vás zklamu, dodal jsem rychle, můj tým není ani Boca Juniors ani River Plate. To není možný, vytřeštila své krásné zelené oči. Vy znáte ještě jiný argentinský klub? Ano, odpověděl jsem, ale to už nás pořadatel tlačil na jeviště, můj tým je Independiente. Ale to není možný, poskakovala krásná Sabrina a rudé vlasy jí plály, já jsem také Independiente! A tak jsme společně vskotačili do sálu uvést její film „Když skočila“. Po projekci jsem ji vyprávěl svůj příběh z komunistického Československa, kdy všichni toužili být nezávislí a svobodní. Proto jsem si zamiloval na dálku červený dres slavného Independiente. Pro to slovo, které mě tak přitahovalo a fascinovalo. Společná klubová příslušnost nás ihned sblížila. Moc se smála historce, kterou kdysi vyprávěl Osvaldo Soriano, slavný argentinský spisovatel, který píše tak trochu jako Hrabal a Ota Pavel dohromady. To jeden vášnivý fanoušek Boca Juniors měl před smrtí podivné poslední přání. Chtěl být pohřben ve vlajce nenáviděného River Plate. Proč? Ptali se nechápavě jeho přátelé, celý život přece fandíš Boce? Právě, usmál se fanoušek, aby jich bylo o jednoho míň! Jak říkám, být fanouškem přináší do našich životů nový nečekaný rozměr. A taky blahodárné, romantické bušení srdce.

 

V Praze 7.10.2008  Jan Jiráň