ÚTOK V ČASE.

  • Published in Jakub Novotný
  • Hits: 3675

Dlouhou dobu jsem celý volejbal chápal jako útok. Že je tato myšlenka špatná jsem samozřejmě už pochopil, ale o tom dnes psát nechci. Útok je činnost, na které volejbal stojí, proto nás to baví, proto se na volejbal lidé dívají. Útoku bych chtěl věnovat více času, protože i ve volejbalovém tréninku je mu věnováno nejvíce. Pro mne osobně je útok tak samozřejmou a automatickou věcí, že je pro mne těžké i o tom jen psát...
Novotny J smec 1

 

 

Zkusím to pro začátek tedy jinak. Poprvé to vezmu historicky, a zkusím si vzpomenout, jak jsem se učil útočit. První, co si pamatuji bylo, jak mne otec učil smečařský rozběh. Mohlo mi být tak deset, možná dvanáct. Pěkně na sucho, furt dokola, raz, dva, tři. Stáli jsme všichni v řadě, on nám to ukázal, my jsme pak společně opakovali. Tenkrát nás to učil na tři kroky a poslední odraz z obou nohou, což je dnes už trochu zastaralé. Dnes jedu z dvou kroků a odrážim se jednou, pravou  nohou. Mám to tak zafixované, že teď, když to píši, musím vstát od computeru a zpomaleně si to vyzkoušet. O to zřejmě otci šlo, opakovali jsme to neustále a on jen opravoval chyby. Další díl je už z Prahy, kde mne postupně trojice trenérů Hornek, Malina, Šmídl učila smečařský úder. Měl jsem na to talent, takže to šlo rychleji než u jiných. Hornek mne naučil při nápřahu zvedat pravou ruku (jsem levák), a jakoby s ní mířit na balon, což vás donutí k smečařskému luku a k pohledu na balon. Malina  na mne dával pozor, abych měl smečařskou ruku vždy v momentě úderu nataženou. A exreprezentant Václav Šmídl mi poprvé trochu nastínil to, že ne každá náhra je stejná ...

... Velmi záleží na posledním rozběhovém kroku, kterým korigujete nepřesnost náhry. Dal mi tak obrovskou zbraň, na které jsem pak postavil kariéru. Potom přišel mocný Jahoda. Petr Brom se mnou vypiloval můj základní úder, dlouhou diagonálu z výšky dozadu. Nutný základ pro každého univerzála. Hodně jsem na začátku chyboval, přesto měl se mnou trpělivost. Někdy natáhl gumu nad síť, někdy dozadu do rohu umístil žíněnku, už si nepamatuji. Vím jen, že jsem se to v Ústí naučil. Pomalu jsem tenkrát začínal i lajnu, ale to bylo ještě na dlouho. Naučil jsem se jí ve Francii, musel jsem. Digu mi zavřeli a najednou nebylo kam smečovat.

    Haník. Základní naše debata byla, jestli vycházet při rozběhu za hřiště nebo se rozbíhat kolmo k síti po lajně. Z handy určitě zvenku, jako levák jdu pak balonu krásně naproti a mohu ho trefit v nejlepší výšce. To už preferoval i Brom. Problém byl z levého kůlu, kde jsou možné obě varianty. Dnes už umím a používám to i to, podle situace a náhry balonu. Geniálně toto zvládá například Dante, který je schopen přihrávat v polovině hřiště a pak jít hned šikmo na smeč. A když nepřihrává, tak naopak vybíhá extrémně z kurtu a hraje svůj nejlepší úder, diagonálu. Haníkova doba pro nás také znamenala snahu o omezení chyb v útoku. Tenkrát se měnil bodový systém a každá chyba už znamenala bod. Haníkovo „NÉÉÉ AUT“ si já i třeba Dalibor Polák budeme pamatovat ještě dlouho.

    V Itálii jsem si poprvé opravdu uvědomil, že nejsem vysoké a silné účko. A že útok na high level (pět nejlepších úček na světě jsou dnes zvířata, výškově nebo dynamicky) je dnes věcí převážně silovou. Musel jsem začít hledat jiné varianty. Trenéři Velasco, Molducci, Ricci mi vštěpovali do hlavy, že vše neumlátím. Že se mi hodně balonů bude vracet zpátky na čumák, pokud nezměním styl hry. Zaprvé, není vždy potřeba hrát úder do hřiště- tzn.hra s blokem. Člověk buď blok vidí nebo ne. Když ho vidí musí toho využít, nejen k tomu aby ho minul, ale i aby ho použil. Učil jsem se to a stále učím. K síti se postaví umělé desky, které představují blok a člověk do nich smečuje. Tak, aby je buď minul, nebo šikovně trefil. O tom příště. Zadruhé jsem se musel naučit hrát s časem. Nejen dopředu, tedy rychle dojít balon, ale i dozadu, tedy občas nechat balon trochu přeletět, nechat spadnout blok. V Miláně jsem začal používat poprvé stabilně paletu doprostřed hřiště a ulývku za blok. Bylo mi už 27, je to ostuda, například Antiga určitě ulíval už v žácích. Pozdě ale přece.

    V Polsku mne ovlivnil hodně Stelmach a externě Castellani. Oba smečovali, měli k tomu, co říct. Z techniky jsem trochu zdokonalil hru s blokem, hlavně nabíjení na blok. Na vrcholové úrovni to uměl dokonale třeba Goran Vujevič. Naťuknout si těžkou bodovku na blok, znovu ji rozehrát a pak jít naplno. Myslel jsem, že na to nemám buňky. Ale s dobře nastaveným cvičením a dávkou trpělivosti se to naučit dá. Vujevič ze mne asi nikdy nebude, ale mám při těžké herní situaci jednu možnost navíc. Z taktiky jsem u Stelmacha pochopil, že nemá cenu zkoušet dobrý blok. Je to jasné, ale smečaři to nedá, chce si středáka vyzkoušet. Volejbalové útočení je vždy o tom, najít nejslabší článek v soupeřově obraně a tam zaútočit. Když máte dvojblok se slabým kůlařem, nemá cenu zkoušet si diagonálu. Valte to do toho slabšího, dokud vás nezablokuje a i potom. Je to statisticky dokázané.

    Myslím, že stále je se co učit. Neumím perfektní bezchybnou „deset na deset“ lajnu z levého kůlu. Nejde mi ulívka podél sítě. Neumím napůl úderem, napůl ulívkou zkrátit balon vedle bloku po lajně, nebo do díry. Takové to Antigovo shození balonu. Občas podcením jednoblok. Občas naopak moc riskuji na trojblok a nevěřím v naší následnou obranu. Atd, je toho stále dost. Téměř každý trenér mi v útoku něco dal.  Ať už jsem pak hrál dobře či ne. Na každého jsem určitě nadával, ale bez nich bych nebyl tam, kde jsem. Jen snad sezóny v Řecku (kde se za rok vystřídali tři trenéři) a reprezentační 2006 (Smolka), byly jaksi nešťastné. Všem jmenovaným trenérům bych tímto chtěl moc poděkovat za jejich snahu, nervy a čas. Hlavně díky nim, jsem občas někde něco uhrál.

Jakub Novotný, PL, duben 2010