Sport jako obchodní produkt.

  • Published in Jakub Novotný
  • Hits: 3394
Vrcholový sport je dnes obchodní produkt. Prodává se tím lépe, čím větší je po něm poptávka. Velikost poptávky určují zjednodušeně řečeno dvě věci. Atraktivita sportu a s tím související zájem lidí v halách a v televizi.  Když jako šéf klubu (či svazu) prodáváte svůj sport přímo fyzicky v hale, musíte vědět, že divák je dnes velmi rozmazlený a nedá se lehce očůrat. Na co ho nalákáte nejlépe, je jasné: kvalitní, emocemi nabitý sport. Na toto musíte ovšem mít kvalitní hráče, což dnes stojí spoustu peněz. Jasně, že na Gibu s Milkovičem vám přijde hafo lidí. Italská liga, kde je mnoho zvučných jmen, nemá o špičkové výměny a tím pádem spoustu emocí nouzi. Problém začíná, když tolik peněz nemáte, aby jste si mohli koupit koho chcete. Musíte peníze utrácet velmi rozumně, nerozhazovat ani neskrblit. Musíte si uvědomit, že lidé k vám do haly nepůjdou kvůli jménům, protože na jména nemáte prachy. Půjdou ale kvůli hře (čili výsledkům a opět emocím), a kvůli show okolo. Výborným příkladem jsou teamy z Belgie a z Německa, Francie.  Roeselare, Maaseik či Fridrischafen nepatří mezi nejbohatší kluby v Evropě, nehrají za ně velké hvězdy (většinou), přesto hrají skvělý volejbal, mají výsledky a hlavně- PLNÉ HALY. V Roeselare hraje Contreras za průměrný evropský plat ale chodí na něj lidi, protože dělá body. Ve Fridrischafenu a Maaseiku jsem hrál dvakrát (naposledy, myslím v 2005), dvakrát jsem tam dostal po tlamě a zápas byl vždy velká show... Vrcholový sport je dnes obchodní produkt. Prodává se tím lépe, čím větší je po něm poptávka. Velikost poptávky určují zjednodušeně řečeno dvě věci. Atraktivita sportu a s tím související zájem lidí v halách a v televizi.  Když jako šéf klubu (či svazu) prodáváte svůj sport přímo fyzicky v hale, musíte vědět, že divák je dnes velmi rozmazlený a nedá se lehce očůrat. Na co ho nalákáte nejlépe, je jasné: kvalitní, emocemi nabitý sport. Na toto musíte ovšem mít kvalitní hráče, což dnes stojí spoustu peněz. Jasně, že na Gibu s Milkovičem vám přijde hafo lidí. Italská liga, kde je mnoho zvučných jmen, nemá o špičkové výměny a tím pádem spoustu emocí nouzi. Problém začíná, když tolik peněz nemáte, aby jste si mohli koupit koho chcete. Musíte peníze utrácet velmi rozumně, nerozhazovat ani neskrblit. Musíte si uvědomit, že lidé k vám do haly nepůjdou kvůli jménům, protože na jména nemáte prachy. Půjdou ale kvůli hře (čili výsledkům a opět emocím), a kvůli show okolo. Výborným příkladem jsou teamy z Belgie a z Německa, Francie.  Roeselare, Maaseik či Fridrischafen nepatří mezi nejbohatší kluby v Evropě, nehrají za ně velké hvězdy (většinou), přesto hrají skvělý volejbal, mají výsledky a hlavně- PLNÉ HALY. V Roeselare hraje Contreras za průměrný evropský plat ale chodí na něj lidi, protože dělá body. Ve Fridrischafenu a Maaseiku jsem hrál dvakrát (naposledy, myslím v 2005), dvakrát jsem tam dostal po tlamě a zápas byl vždy velká show. Vyrovnaný sport, kapela, létající vzducholoď, soutěže mezi sety, atd. Místní manažeři umějí svůj produkt prodat. Pascual Fussard, manažer Tours, je známý držgrešle, ale umí v tom chodit a vždy byl schopen koupit kvalitní hráče. Tours sponzoruje hlavně radnice, ale vedení klubu na sebe nabalilo velké množství menších sponzorů a tím razantně zvětšuje svůj rozpočet. Pak si může dovolit jednou za čas zaplatit hráče typu Nikolova. Prezident Paříže zase udělal životní nákup, když před deseti lety koupil Jirku Nováka.

Televize je dnes alfa-omega sportu a peněz kolem něj. Když se váš sport chytne divácky v televizi, začnou do něj proudit miliony. Velké firmy si brzy spočítají, že se jim vyplatí kluby, které jsou stabilně v televizi a na které stabilně kouká hodně lidí. Dát pár milionů do takového subjektu se vyplatí více, než rvát peníze přímo do reklamy. V Belchatowe dá firma PGE do volejbalu řekněme 8 milionu zlotých ročně. Skra je na Polsatu Sport prakticky denně (dvakrát týdně live plus opakování). Nápis PGE je v hale, na dresech, ve jméně. Komentátoři vysloví slovo PGE možná stokrát za vysílání. Firma PGE má spočítané, že kdyby platila za tu samou reklamu (časově i v počtu opakování slova PGE) Polsatu přímo, musela by zaplatit milionů řekněme 15. Takhle dá řekněme osm, které si ještě může odečíst se základu daně na ten daný rok. Reklamní spoty s klubem navíc použili při vstupu na varšavskou burzu loni na podzim. Též chtějí výhledově postavit v Polsku jadernou elektrárnu a potřebují k tomu přesvědčit širokou veřejnost. Skra, které fandí třetina Polska, se jim k tomu určitě bude hodit.

A jak to funguje mezi kluby a Polsatem? Každý rok PLPS (všechny kluby tvoří akciovou společnost PLPS s. a.) prodává televizní práva na ligu televizi. Doteď vždy uspěla digitální televize Polsat. Musela zaplatit vysmlouvanou částku a má ve své režii též logistické zabezpečení přenosů, kamery, lidi, dopravu. Částka se nezveřejňuje, ale je vysoká a neustále vyšší. Vše, co se potom vydělá na reklamách, zůstává televizi. Lidé volejbal v televizi sledují, reklama se vyplácí.  U nás extraligové soutěže a potažmo televizní práva vlastní myslím svaz. Avok by je určitě chtěl. Měl by je vlastnit ten, kdo by je dokázal nejlépe zpeněžit. A utržené peníze -pokud nějaké jsou- by měly proudit klubům. Proto v Polsku tyto práva vlastní PLPS s.a.. Každý z deseti klubů má podíl akcií, jedenáctým akcionářem je svaz. Všichni mají stejný podíl akcií a stejný podíl utržených peněz.

Lidé, kteří volejbal sledují na obrazovkách, chtějí hlavně dobrý sport. Show, která se děje v hale už v televizi tak patrná není. Televizní fanoušci chtějí vidět smeče, bloky, esa. A také své oblíbené miláčky. Jako u nás v hokeji. Na nároďák s Jágrem se určitě v televizi kouká více lidí než na nároďák bez Jágra.

Možná jsem netknutý českými volejbalovými poměry, ale vím jedno. Jedna z mnoha věcí, kterou nutně český volejbal potřebuje, je jeho proměna ve výnosný obchodní produkt. Na svazové i klubové úrovni.  Proto se pozitivně stavím například k propagaci volejbalu u nás, pořádáním Final Four CHL 2009 v Praze, WT na Štvanici, či ME v Čechách 2011. I když jen pořádání jednorázových akcí samozřejmě nestačí. Postupné posilování extraligy by mělo následovat. Musíme dostat co nejvíce diváků do volejbalových hal. Čeští volejbaloví manažeři by se měli například snažit zastavit odliv hráčů a hráček do ciziny, hlavně do nižších soutěží. Ne však jen tím, že dají vysoké odstupné. Co takhle nabídnout hráči takové podmínky, aby se mu někam ven do druhé ligy nechtělo? Celkově to máme u nás těžší než jinde, hokej má tradici, velmi silnou pozici a peníze tečou hlavně do něj. Bylo by naivní si myslet, že se vymění vedení svazu a během dvou let budeme v ráji. Omyl, i pokud se chceme dostat aspoň na úroveň Německa, čeká nás dlouhá cesta. Proto je nutné udělat správná rozhodnutí a mít trpělivost. Ale jak říká Barack Obama „We can“.

Až budu kandidovat do vedení svazu, bude toto jeden z mých hlavních cílů. Společně s rozšířením mládežnické základny. Ale o tom až v příští volební agitce.

Polsko, 21.1.2019 Jakub Novotný.