Self-esteem

  • Published in Jakub Novotný
  • Hits: 3196
Když jsme tento týden přiletěli do Bělehradu na Champions League, zarazil mne v příletové hale na letišti sebevědomý billboard. Byl přes celou stěnu a stálo na něm: WELCOME TO SERBIA, LAND OF THE CHAMPIONS. Pod nápisem byly dvě obrovské fotografie, tenisty Djokovice a nahrávače italského Cunea Nikoly Grbiče.  Pozoroval jsem chvíli kolem procházející lidi a sledoval, kdo si všimne, koho plakát zaujme. A představte si, dost lidí Grbič zaujal.  Domácí, kteří se vraceli za maminkou i cizince, kteří přijeli za bůhvíčím. Jistě, kolem plakátu profrčela skupinka manažerů v luxusních oblecích. Ti ani nemrkli okem. Tak či tak, byli všichni na telefonu, burza šla zřejmě ten den nahoru. Ale jinak chtělo dost lidí vědět, kdo je CHAMPION. Říkal jsem si, že jsou asi v Srbsku lidé na své sportovce, herce, muzikanty a jiné výjimečné osobnosti hrdí. Znám za těch pár let venku spoustu Srbů a vím, že to jsou v něčem pěkní magoři. Ale na svou zem nedají dopustit. I když byla nebo je rozbombardovaná a zaostalá. Podobně Poláci. V Kataru nám před každým zápasem hráli hymnu. Polskou. Mně nic neříkala, odstál jsem jí v pozoru. Na Poláky měla však stejný účinek jako na mě hymna česká. Takový ten zvláštní pocit, kdy se vám trošičku zježí chlupy na krku a rozbuší srdce. Pšonci jsou velmi hrdí, že hrají nebo fandí za svoji zem. Když jsme tento týden přiletěli do Bělehradu na Champions League, zarazil mne v příletové hale na letišti sebevědomý billboard. Byl přes celou stěnu a stálo na něm: WELCOME TO SERBIA, LAND OF THE CHAMPIONS. Pod nápisem byly dvě obrovské fotografie, tenisty Djokovice a nahrávače italského Cunea Nikoly Grbiče.  Pozoroval jsem chvíli kolem procházející lidi a sledoval, kdo si všimne, koho plakát zaujme. A představte si, dost lidí Grbič zaujal.  Domácí, kteří se vraceli za maminkou i cizince, kteří přijeli za bůhvíčím. Jistě, kolem plakátu profrčela skupinka manažerů v luxusních oblecích. Ti ani nemrkli okem. Tak či tak, byli všichni na telefonu, burza šla zřejmě ten den nahoru. Ale jinak chtělo dost lidí vědět, kdo je CHAMPION. Říkal jsem si, že jsou asi v Srbsku lidé na své sportovce, herce, muzikanty a jiné výjimečné osobnosti hrdí. Znám za těch pár let venku spoustu Srbů a vím, že to jsou v něčem pěkní magoři. Ale na svou zem nedají dopustit. I když byla nebo je rozbombardovaná a zaostalá. Podobně Poláci. V Kataru nám před každým zápasem hráli hymnu. Polskou. Mně nic neříkala, odstál jsem jí v pozoru. Na Poláky měla však stejný účinek jako na mě hymna česká. Takový ten zvláštní pocit, kdy se vám trošičku zježí chlupy na krku a rozbuší srdce. Pšonci jsou velmi hrdí, že hrají nebo fandí za svoji zem. Při hymně mají ruku na srdci nebo zpívají. Jak hráči, tak fanoušci. Ve Francii se zase všude mluví jen francouzsky (ve volejbalové sféře myslím, a asi ne úplně všude). Říkáme, že to je od nich nacionalismus, ale není. Jen si váží svého jazyka a jsou k tomu trochu líní se učit jazyk cizí. Proč by také měli, když jsou doma. A tak bych mohl pokračovat dál. Nemyslím, si že by Češi neměli svoji národní hrdost. Naopak, soudě podle sebe, myslím, že jsme rádi, že jsme Češi. Já osobně bych svoje občanství nevyměnil. A to jsem měl možnost. Jsme hrdí na to, že jsme Češi, jen to někdy neumíme ukázat. U nás na letišti Jágra nebo Nedvěda na billboardu neuvidíte. Možná tak ještě v nějaké reklamě. Z dobrých sportovců či herců se opravdu uctívané hvězdy stávají jen málo. Viz spor brankáře Čecha a novináře Železného.  Železný po slovní potyčce, která následovala po předávání cen o nejlepšího sportovce roku, prohlásil: „Nehodlám se podílet na neoprávněném budování kultu hvězdné osobnosti Petra Čecha.“.  Jsou jen dvě možnosti, jak toto mohl prohlásit. Buď sportu vůbec nerozumí - což je dost pravděpodobné, nebo je jeho ego o dost větší než jeho penis. Jinak si totiž neumím vysvětlit reakci a vlastně ani celý průběh sporu, kdy si novinář ze sportovce utahoval a „sypal“ mu to o sto šest. Proč s ním tedy dělá rozhovor do ankety o nejlepšího sportovce roku, když se ho pak snaží zesměšnit? Nechápu.  Petr Čech udělal jen jednu chybu, neudržel nervy na uzdě. Jako známý sportovec a tudíž veřejně činná osoba si to nemůže dovolit. Jsme malá země. Nejsme válečná, ekonomická ani politická mocnost. Historie nás naučila (aspoň, co si pamatuju ze školy), jak dostat parádně přes držku. Přesto máme spoustu vynikajících lidí a věcí ze všech oborů. Máme Havla, Svěráky, Evu Herzigovou, Špotákovou, Jágra, Rodena, Kabáty, Sylvii Saint, Železného (Honzu-oštěpaře), Lendla a mnoho dalších. Máme pivo, máme ženy, máme cit pro jakoukoliv hru. Vynalezli jsme kontaktní čočky, postavili jsme víc kilometrů dálnic než třeba Poláci. Měli bychom si tohoto všeho vážit, což snad většinou děláme. Měli bychom to ale dávat více najevo, což děláme daleko méně. Většinou na něco nadáváme a to není ideální. Protože hlavně tito lidé a tyto věci zvyšují kredit naší země. Dejme to více najevo a možná nám vzroste o chlup sebevědomí. Čím více si uvědomíme naše úspěchy, tím více budeme na sebe hrdí. Takže pozitivně lidi, pozitivně. S negativním myšlením si člověk dneska nedojde ani na záchod. Opožděně, ze Srbska, hezký nový rok 2010, Jakub Novotný.