PRACOVNÍ DEN

  • Published in Jakub Novotný
  • Hits: 3383

Dostal jsem několik dotazů ohledně klasického pracovního dne vrcholových sportovců. Nemohu samozřejmě mluvit za všechny, ale mohu naznačit ten svůj. Jiní volejbalisté to asi budou mít jinak, ale myslím, že základní principy jsou stejné. Den sportovce to není jen trénink, jak se některým může zdát. Trénink je jedna z částí na kterou se lepí spousta jiných. Ale je pravda, že podle počtu tréninků v jednom dni se liší průběh dne. Já stávám přibližně v půl deváté.
Novotny J 2

 Brzo to není, ale kdo by se nevyspal, když může. Mám samozřejmě tu výhodu, že nemám ještě děti, které by mne otravovali v sedm ráno.  Mám psa, ten se ale poslední dobou budí jen když cítí žrádlo. Snídám, v půl desáté jsem na hale, kde se zatejpuji a kde mi rozmasírují má přetížená kolena. Potom trénink, posilovna, balon, obvykle do dvanácti. Jelikož jsem už trošičku starší, tak ještě potom tak půl hoďky trávím “prevencí”. Nudná cvičení všeho druhu na všechna bolavá místa. Následuje sprcha, led, občas nějaká terapie, když něco bolí víc. Na obědě jsem v půl druhé, doma ve dvě. Dvě volné hodiny strávím všelijak, ale poslední dobou čím dál tím víc potřebuji aspoň hodinu spát. Bez siesty druhý trénink nestojí za nic. Druhý trenál začíná normálně v půl páté. Jsem v hale zase půl hoďky předem, a procházím stejnou procedurou jak ráno. Tento rok jsem měl bohužel trenéra, který je do trénování blázen, takže průměrný trénink končil v sedm hodin nebo později. Potom polovina družstva vždy potřebovala aspoň půl hodiny v masérně a v ledové kádi. Vypadá to tak, že jsme lazaři a je to pravda, všechny něco bolí. A asi nejen u nás. Takže jeden fyzioterapeut a dva maséři měli plné ruce práce. Na večeři jsem v osm, doma kolem deváté. Jedno pivo, super seriál na Primě a kolem půlnoci do hajan... Dvakrát v týdnu se trénovalo jen jednou denně, zde byl rytmus volnější. Jenže do toho vám přijdou dvě hodinová videa (někdy i více, záleží na důležitosti zápasu), občas nějaká foto session, propagační akce v nějaké sponzorské firmě nebo škole, návštěva doktora a naší oblíbené magnetické rezonance, atd. Zkrátka stále něco. U mladších hráčů si určitě můžete odečíst hodiny u lékaře nebo na rehabilitaci. U těch horších zase čas před kamerou nebo fotoaparátem. Ale takhle nějak to je.

   Regeneraci máme jednou týdně hromadně povinně ve velkém. V pondělí nebo v úterý. Ovšem jen tehdy, když se nehraje v týdnu pohár. Je to příjemný čas v hotelovém komplexu se saunou, párou, kde se o nás starají maséři. Bohužel jen maséři, změna na silikonové masérky nám zatím nebyla povolena. Normální rehabilitace probíhá v masérně na hale v podstatě kdykoli, záleží jen jak se člověk domluví. K dispozici máme lasery, ultrazvuk, rázovou vlnu, led, a další podobné drahé výmysly, o kterých si nejsem úplně jist, zda opravdu pomáhají.

   Na zápasy se jezdí den předem. Všude po celé Evropě. Snad teď už i u nás. Představa, že bych měl ráno v sedm vstát, dát si šest hodin v drkotajícím autobuse a pak jít na vál mi přijde již trochu vzdálená. Během důležitých akcí přichází takzvané “ritiro”, čili soustředění. Například my hrajeme nyní Final Four v sobotu a tvrdneme na hotelu již od středy. Hráči s dětmi, jsou rádi, konečně se vyspí, já se nudím. Někdy je ritiro i za trest, populární to je třeba v Perugii. Prohráli jsme dva, tři zápasy a už nám préza hrozil hotelem někde v horách, kde jsme měli makat do zblbnutí. Bohužel prezidenti většinou volejbalu nerozumí.

   Takhle nějak to tedy vypadá. Samozřejmě bych si nikdy nedovolil srovnávat se počtem odpracovaných hodin s lidmi, kteří normálně chodí makat. Napracujeme se daleko méně, ale svoje povinnosti máme. Řekl bych, že nás platí za kvalitu. Jak kvalitně dokážeme na hřišti šaškovat. Jsou i lidé, kteří si myslí, že být sportovec je super easy job. Na to mám jen dvě odpovědi. Za prvé, když je to tak lehké, proč si sportem nevydělávají všichni? A za druhé, sport bolí, a to ne jednou za čas, ale od určitého věku neustále. Operace, injekce do kolen, do zad, rázová vlna (nazval bych to spíš kladivo), běžné vyndavání menisků, papání brufenů po kilech, to je také pro nás všechny denní chleba.

    To je pro dnešek vše, bohužel můj denní program se posledních pár dní trochu zhustil. Hezký víkend.

Jakub Novotný, Polsko, duben 1010